Daniel Pískovský

 

„Krásné ráno, národe…“ Líně jsem otevřel oči. Kurva… Ztišil jsem rádio. Okno, elemka, kašel. Záchod, koupelna, pasta, vykloktání, opláchnutí. Šedivějící skráně.

Vrátil jsem se k posteli. Televize a DVD s pornem. Svlíknul jsem se. Dva chlapi to tvrdě perou do mladý prsatý zrzky. No tak, udělejte to tý couře pořádně… no…! Papírovej kapesník. Vypnul jsem televizi a DVD s pornem.

Oblíknul jsem se. Sluchátka mp3 přehrávače. Zamkl jsem a vyrazil na autobus. Elemka.

Okýnko ve třetí řadě za řidičem. Flames of love.

Dvě holky poslouchaly mp3 přehrávač. Dědek s brejlema žmoulal dnešní Právo. Mladá pohledná žena jedla croissant.

Nikdo se s nikým nebavil. Nepřítomně jsme po sobě koukali nebo civěli z oken. Co mám…? Masturbace, ubíjející zaměstnání. Masturbace, ubíjející zaměstnání. Masturbace, ubíjející zaměstnání. Masturbace, ubíjející zaměstnání. Masturbace, ubíjející zaměstnání. Sobotní prázdnej sex. Zbytečný myšlenky.

Lucky love, pohledy. Words, pohledy.

Prostředek I promised myself. Rychlovarná konvice. Pytlík s ovocným čajem. Počítač. Nadpisy hlavních zpráv. Cvak. Čaj, kouř.

Měl bych zavolat tátovi… musím. Zejtra.

Kolega.

„Ahoj.“

„Ahoj.“

Zapnul počítač. Rychlovarná konvice. Jeden a půl lžičky kafe. Po chvilce začal rychlejc dejchat. Cvak. Kafe, kouř. Pomalu srkal, koukal nadrženě na monitor. Odešel na hajzl.

Předstíral jsem, že kontroluju schéma datových výstupů. Tupě jsem surfoval po internetu nebo koukal z okna.

12:04. „Půjdem na oběd?“

„Můžem.“

Kolega si objednal velký pivo a menu B, já velký pivo a menu A. Změna.

Ospalost. Sraní. Elemka.

Předstíral jsem, že kontroluju schéma datových výstupů. Tupě jsem surfoval po internetu nebo koukal z okna.

Pyšík mi na moje e-maily pořád neodpověděl. Asi má v New Yorku moc práce. Už přes půl roku.

Sluchátka mp3 přehrávače. Plný metro. Žádná sexy holka. Změna. Přistoupila skupinka vesnických turistů. Nahlas se chechtali. Burani. Metro se rozjelo. Jedna z nich na to nebyla připravená, ztratila rovnováhu a strčila do mě.

„Jejda, promiňte…“

Máš se držet, krávo.

Autobus. Žádný volný místo, musel jsem stát. Sluníčko do obličeje, pot. Civěl jsem ven. Co může bejt dál?

V samoobsluze jsem koupil piva, tři plátky vepřový tlačenky, čtvrtku chleba.

Zamkl jsem. Přezul jsem se, zapnul jsem rádio. Do ledničky jsem dal tři plátky vepřový tlačenky a piva, jedno jsem nechal venku. Keramickej půllitr. Tepláky a domácí tričko. Elemka. Vypnul jsem rádio a pustil televizi s DVD. Disk s filmem Jak básníkům chutná život. Dopil jsem první pivo, nalil jsem si druhý. Elemka. Dopil jsem druhý pivo, nalil si třetí. Tři plátky vepřový tlačenky. Dopil jsem třetí pivo, nalil si čtvrtý. Elemka. Zprávy, seriál. Oholil jsem se. Dopil jsem čtvrtý pivo, nalil si pátý. U americkýho filmu jsem usnul. Půl jedný pryč. Elemka. Dopil jsem pátý pivo. Převlíknul jsem se do pyžama, na ráno nachystal DVD s pornem a papírovej kapesník. Postel. Účtoval jsem. Usmíval jsem se.

 

Za chvíli budu s ní. S ní! S ní!! Zabušil jsem si pěstmi do hrudi a do zrcadla na sebe vycenil zuby. Jste hezoučký, rovňoučký… ale přesvištět bych vás mohl. Čapl jsem svůj kartáček a tubu s dvoubarevnou pastou. Ať mám svěží dech. Třeba se konečně políbíme… Po rozvití svěžího dechu v dutině ústní jsem si přes své čerstvě osprchované tělo přehodil župan a přepochodoval jsem z koupelny do pokoje. Otevřel jsem skříňku schraňující komponenty ošacení. Jaký ponožky? Černý jsou jak na pohřeb. V bílých bych vypadal přihřátě a hned  bych je zaprasil. Hnědý jsou vybledlý a děravý. Budu losovat. Zavřel jsem oči a zašmátral. Bílý. Sakra. V těch bych se Bublince určitě nelíbil. Beru černý. Ještě čistý slipy a tričko… Nový s barevnýma pruhama a vyšitým trapným „Sport 2000“ nebo vyšisovaný sepraný s Pet Shop Boys? S Pet Shop Boys, tam je aspoň anglickej nápis a to je frajerský.

Musím odstranit drápy na rukách. Tentokrát si je ale nebudu okousávat; ať si Bublinka nemyslí, že jsem vidlák. Půjčím si máminy speciální nůžtičky.

„Jauvajs!“ vykřikl jsem a odběhl do kuchyně. „Mami, kde máme náplast?“

Navoním se. Copak tu otěcko má? Zkusím tenhle drahej parfém. Používá ho jen když jde s mámou na ples nebo na schůzi ROH.

Zase jsem si zapomněl koupit tkaničky! Vezmu si ty z máminých bot, stejně dneska odpoledne nikam jít nechtěla.

„Jdu s Pyšíkem jen tak ven, dorazím normálně! Čus!“

Do parku nebo k rybníku? Nebo do cukrárny? Půjdeme, kam bude Bublinka chtít. Můj jasmín, moje chryzantéma, moje princezna. Měl bych se jí konečně vyznat… mohl bych nějakým veršem. Jako že jsem romantik. Pak by mě mohla obejmout a dát mi pusu… Vymysli verš, no tak. Nekousej si ty nehty! Jsi jako květ… celou bych tě sněd´. Jako sežral? To je ale hovadina. Jsi jako květ… s tebou krásný je svět. Není to moc kýčovitý? Asi je, ale holkám se tohle určitě líbí.

Zhluboka jsem se nadechl a vybraným prstem vyzval zvonek k činnosti.

„Dobrý den, prosím vás, je Bublinka doma?“

„Ahoj Jirko. Bublinka je u babičky, vrátí se až večer. Ona ti to neříkala?“

„No vlastně asi jo…“ Jsem to ale kus kreténa! „Tak děkuju. Nashledanou…“

 

„Pojď,“ mrkla na mě Bublinka. Že byla mým jasmínem, chryzantémou, princeznou ještě pořád nevěděla. Ale určitě už jí to brzo řeknu. Odhodlával jsem se k tomu přes čtvrt roku, ale když ona ještě nebyla ta nejvhodnější příležitost. Třeba až zas spolu půjdeme ze školy, mohl bych se jí zas nabídnout, že jí zas vezmu tašku. A pak ji pozvu na pistáciovou zmrzlinu… Doufám, že tu tašku nebude mít tak pekelně těžkou jak minule. Ruku jsem měl vytahanou, že jsem moh’ šacovat letadla.

„Dělej,“ netrpělivě mě zatáhla za rukáv. Temnota nás definitivně polkla.

Chvatně za námi zamkla.

„Nemůže tvůj papá zjistit, žes mu ty rezervní klíče vzala?“

„Může. Tudy,“ vytrčila ukazováček a odhodlaně vykročila.

„Můj ty Tondo kolenatej, do čeho jsem to zase vlezl,“ ulevil jsem si zamumláním.

„Ty máš strach?“ otočila se na mě. Byla teď sice oblečená do tmy, ale já i tak viděl, jak je líbezná.

„Já…? Ne…e…,“ zakoktal jsem. „Co mi teda chceš ukázat?“

Jen se usmála, lapila mě za ruku a vlekla mě dál do útrob naší místní knihovny.

Míjeli jsme další a další regály, které svým rozestavěním tvořily spolu s protější stěnou jakýsi hřeben pro obry; mezi jeho jednotlivými ostny bylo vždy jedno okno, skrz které nás kontrolovala světla pouličních lamp. Prostor byl naplněn vůní starých pamětí, vítězných bitev, smyšlených dobrodružství a nezajímavých politických proklamací. Naši přítomnost prozrazovalo občasné zavrzání parket.

„Tak co je? Musím bejt za chvíli doma,“ zašeptal jsem nevrle. Byl jsem sice typ, jenž se občas uvolil k tropení věcí lumpárenského charakteru, ale nyní jsem neměl potuchy, co Bublinka zamýšlí, a to mě rozčilovalo.

„Už tam budem…“

Došli jsme až na samý konec místnosti.

Za posledním regálem, kde byly v okenním rámu namísto skleněných tabulek natlučeny dřevěné desky (Pyšíka, kterýžto se poznamenán levným krabicovým vínem navracel z našeho dubu i několika přesnými zásahy cihel vytloukl celé okno, protože mu tatínek Bublinky – správce knihovny – předtím vyčetl, že jeho tatínek je podvodník, jelikož ho prý špinavě obehrál v pokeru o spoustu peněz a nakonec se provalilo, že opravdu švindloval, což ovšem v době metání cihel Pyšík nevěděl, naštěstí nechytli), si Bublinka klekla na čtyři a rukama začala šmátrat po zemi. Za okamžik se ozval zvuk, jako když patnáctiletá holka škrtne sirkou; i zapálila dvě svíčky, které osvětlily náš úkryt. Na parketách jsem uzřel vypelichanou tmavočervenou deku s hvězdou, jinak nic podezřelého.

„Budem si číst?“ prohodil jsem ironicky.

„Ale no tak…,“ přicupitala ke mně. Dívala se mi do očí, nic neříkala. Byla tak rozkošná. Srdce sebou ztřeštěně mlelo, měl jsem strach, aby mi neruplo. Její pohled, její dech, její ústa…

Naše rty se objaly, nechtěly se pustit. Potřetí v životě jsem se doopravdy líbal, poprvé se svým jasmínem, chryzantémou, princeznou.

Znenadání se ode mě Bublinka odtrhla. Ještě jednu pusu, prosím… zas tolik domů nespěchám… Začala si rozepínat růžovou blůzku. Je jí vedro?

„Neslyšelas’ něco?!“ vyjekl jsem polohlasně. Určitě jsem cosi zaslechl. Možná nějaký hlas, možná zavrzání parket…

„,To se ti jen něco zdálo, ty můj strašpytlíku, tady nikdo nemůže bejt,“ pohladila mě po vlasech.

„Ani tvůj fotřík?“

„Co by tady dělal? Ten teď hraje v hospodě karty,“ odvětila Bublinka a stáhla si sukni. Už mi taky bylo vedro.

„Já jsem ale nikdy…,“ špitl jsem vyplašeně.

„Já taky ne, ale od ségry vím co a jak, neboj se,“ usmála se.

Už jsem se nebál. Jen jsem padal a usmíval se a dýchal a žil a chvěl se a vlnil se a letěl…

„Ty čerte!“ vykřikla Bubli.

Dva plamínky se mihotaly a určitě nám záviděly.

Nejnádhernější možný vstup do nového školního roku.

 

 

49 minut