Daniel Pískovský

 

I nastal brigádnicko-ministerský den bé-em dé.

V noci se mi spalo celkem dobře, to fotřanovi hůř, byl nervóznější než já. Já mu ale ostudu neudělám, co vyšiluje?!

Ráno jsme si nasadili roušky a vyrazili jsme.

 

Vystoupili jsme z metra na Prymulově náměstí, ministerstvu to nadohled.

„Hlavně žádný blbosti, jo?“ zopakoval mi fotřan po… Když mi to řekl posedmnáctý, přestal jsem to počítat.

„No jo…“

„Kdyby cokoli, hned mi zavolej!“

„Já vím…“

„Hlavně, ať to máš na pohodu, jo? Když se ti tam nebude líbit, nevadí! Na brigádu tam chodit nemusíš!“ Fotřan se pokusil zatvářit tak moc pohodově, že se mu to ani trochu nepovedlo.

„Co ti je?“

„Jak tě ta otázka napadla?“

„Vypadáš podivně.“

„Je mi skvěle! To se ti jen něco…“

Vtom se odněkud zezadu přiřítil nějaký prcek, nakopnul fotřana do lýtka, ten jen překvapením vyhekl.

„Tobine, to nesmíš!“

Otočili jsme se. Mladá, docela hezká brunetka, s fakt velkejma prsama. To byly míče!

„Ahoj, Vendy…,“ pozdravil ji fotřan a strašně nenápadně zakoulel očima směrem ke mně.

Tobin nakopnul fotřana do druhýho lýtka.

„Tobine, to nesmíš!“ křikla Vendy znovu.

Tobin si stáhl roušku pod bradu, vyplázl na fotřana jazyk a začal prskat.

„Vždycky, když tě vidí, je jako z divokých vajec,“ smála se Vendy.

Fotřan se snažil Tobina od sebe odstrčit a vůbec se nesmál.

„Kohopak to tu máme?“ mrkla Vendy na mě, pohledem mě přejela od hlavy až k patám.

„To je přece Matěj,“ odpověděl bojující fotřan, „jde první den do skladu…“

„No jo vlastně… Ahoj, já jsem Vendy,“ podala mi ruku. Preferoval bych míč.

„Dobrý den…,“ podal jsem Vendy ruku nejistě.

„Mně nemusíš vykat,“ zasmála se Vendy a míče se jí rozvlnily. „Když budeš něco potřebovat, klidně mi zavolej. Nebo se i zastav. Tatínek ti vysvětlí, kde mě najdeš,“ ušklíbla se.

„Děkuju…“

„Dneska půjdeš na oběd s Matějem?“ zeptala se Vendy stále bojujícího fotřana.

„Samozřejmě, s kým jiným!“ procedil fotřan skrz zuby.

„Abys třeba nešel zase s tou zrzavou hrůzou z prvního patra!“ prskla Vendy žárlivě.

„Vůbec nevím, o čem to mluvíš…,“ přejel si fotřan dlaní přes obličej. A to byla chyba, prskající Tobin využil obranného zaváhání a kopl fotřana do holeně.

„Jdeme,“ čapla Vendy Tobina za ruku a táhla ho pryč. „Před školkou ještě musíme do sámošky, papírnictví a drogerie. Doufám, že jsi Tobinovi zase neolízl obličej, minule byl z toho skoro týden nemocný!“

„Vůbec nevím, o čem to mluvíš,“ pronesl fotřan zoufale.

„Zatím pa a zavolej mi!“

„Když budu mít čas…“

Fotřan si otřel orosené čelo: „To byla jen… naše sekretářka a její rozverný synek…“

„Jasně, v pohodě,“ pokrčil jsem rameny.

 

Na ministerstvu v recepci jsme vyzvedli moji vstupní kartičku, protočili jsme se turnikety, prošli jsme kolem páternosteru, „Pamatuješ, jak jsme tady spolu jezdili, když jsi byl malej?“ „Jo, pamatuju…“, šli jsme doprava, pak doleva, rovně, doleva, po schodech dolů, proti nám štíhlá mladá blondýnka: „Ahoj, Dando,“ pozdravila fotřana, „dlouho ses mi neozval,“ vzdychla vyčítavě. „Nezapomněls na mě?“ Určitě menší prsa než Vendy, ale celkově hezčí.

Fotřan strašně nenápadně zakoulel očima směrem ke mně. „Ten… ten podklad jsem ti přece posílal min… minulý týden…,“ vysoukal ze sebe.

„Jakej podklad…?“

Fotřan si přejel dlaní přes obličej: „Ozvu se ti, jo?“

„Budu se těšit!“ zaštěbetala blondýnka a odhupkala pryč.

Fotřan si otřel orosené čelo: „To byla jen… kolegyně z personálního…“

„Jasně, v pohodě,“ pokrčil jsem rameny.

„Proč zrovna dneska,“ zamumlal si fotřan pod fousy.

Šli jsme doprava, pak doleva, ocitli jsme se přede dveřmi skladu. Fotřan zaklepal. „Dále!“ Vešli jsme.

Za výdejovým pultem seděla ženská středního věku, taková… vypadala jako boule. Přerušila lakování nehtů, široce se usmála: „Dobrý den, pane Pískovský!“

„Dobrý den, paní Maláčová!“ (Nejsem si úplně jistý, ale tak nějak se ta ženská jmenovala.) „Vedu vám tu posilu, ha, ha, ha!“

Fotřan si s paní Maláčovou chvíli o něčem povídal, potom mi zopakoval: „Hlavně žádný blbosti!“ A odešel.

Paní Maláčová mi ukázala sklad (dvě propojený místnosti), požádala mě, abych přepočítal propisky a obyčejný tužky, a vrátila se k lakování nehtů.

Přepočítal jsem propisky a obyčejný tužky.

Údaje jsem zapsal a poté oznámil paní Maláčové. Paní Maláčová se na mě chvíli mlčky dívala a potom řekla: „Ty jsi ale rychlík! Teď, hochu, přepočítej balíky s papíry a krabičky s kancelářskými sponkami. A nespěchej tak, hlavně buď pečlivý!“

Pečlivě jsem přepočítal balíky s papíry a krabičky s kancelářskými sponkami.

Údaje jsem zapsal.

Přemýšlel jsem, co budu dělat dál.

Napsal jsem Natálce.

Odepsala mi!

Odepsal jsem jí.

Odepsala mi!

Odepsal jsem jí.

Odepsala mi, že by se se mnou taky ráda viděla a že by to mohlo vyjít už dnes!

Paní Maláčová mi poklepala na rameno, leknutím jsem nadskočil. „Já… jenom… omlouvám se…,“ blekotal jsem vystrašeně.

„Pojď na poradu našeho oddělení,“ kývla hlavou, „ať z ministerstva poznáš něco dalšího!“

Přešli jsme do kanceláře vedoucího, sedli jsme si ke stolu. Nakonec se sešlo asi deset lidí. Paní Maláčová mě stručně představila ostatním, poté se slova ujal vedoucí a zahájil vlastní poradu. Vzduchem létaly pojmy „referátník“, „číslo jednací“, „spisový znak“, „Arsys“, vůbec jsem tomu nerozuměl; připitoměle jsem se usmíval a myslel na Natálku. Takže vlastně ani nevím, jak porada přešla k „Náměstek se zbláznil!“ „Premiér je idiot!“ „Ministryně tomu vůbec nerozumí!“ Tomu jsem už rozuměl, i z toho důvodu, že takový věty jsem doma slýchával často. „To bych klidně mohla dělat ministryni i já!“ zasmála se paní Maláčová. Poté porada přešla ke koronaviru, který bezpečně zabral její největší část. Pekelně jsem se nudil, pekelně se mi chtělo na malou.

 

 

ukázka z povídky BAR

 

ukázka z povídky EU

 

ukázka z povídky KNIHA POHÁDEK O LIDECH

 

 

alkohol? ALKOHOL!