Bambulka na inzerát – ukázka z kapitoly Kdyby
Do vestibulu stanice metra Můstek, tam, kde jsou vystaveny jakési prastaré šutry, jest namířen sraz s Petrou. Těším se, už skoro měsíc jsem neměl žádné rande s neznámou kopretinkou. Město je obdarováno slunným zářijovým odpolednem, na nebi se jak opilí milenci škádlí páry opeřenců.
Na place činu již čeká menší dívka s batůžkem na zádech. Na první pohled taková… normální, docela hezký obličej, jinak nic výrazného. Ale aspoň nemá velkou hlavu a koňský chrup.
Po vzájemném představení vyrážíme po Příkopech směrem ke Kotvě. Tipuje mi 24 let, což mi zalichotí, a vyhlížím jako prodejce mobilů, o čemž nevím, co si mám myslet. Při mém dotazu na přezdívku a oblíbeného sportovce jen otočí oči v sloup.
„A jaké jsou tvé libůstky?“ kladu tedy otázku týkající se v pořadí další položky výslechu, i když přezdívky mne zajímají více.
„Ráda chodím do kina.“
„Na co nejradši?“
„Nejradši na historický filmy. Ačkoli teda zrovna dvakrát je nemiluju, jelikož většinou neodpovídají tomu, co se doopravdy stalo.“
„Tak… proč na ně chodíš… nejradši?“ ptám se nejistě.
„Kvůli kostýmům,“ zní jasná odpověď. „Obecně já do kina chodím i když třeba vím, že se mi ten film nebude vůbec líbit,“ pokračuje.
„A proč?“
„No protože ráda chodím do kina, už jsem ti to říkala,“ vysvětluje trochu dotčeně.
„Aha… jasně, to chápu,“ vyklopím ze sebe zmateně a vůbec Petře nerozumím. Bambulko, kde jsi?
Procházíme okolo Řecké taverny a najednou mi z pusy automaticky vylítne: „Nepůjdeme si sem na chvilku sednout?“ Než si uvědomím, že s ní tam vlastně vůbec nechci, je pozdě. Bohužel souhlasí.
Nad dvěma deci červeného vína se ještě dozvídám, že v současné době Petra u rodičů nebydlí, protože jsou blbí a vůbec jí nechápou, všechny politiky nenávidí a studuje historii. Ještěže historici jsou obvykle zalezlí někde v knihovnách a nepříliš ovlivňují můj život. Mlčky usrkáváme a mám dojem, že po tom, aby dnešnímu rande už odzvonil zvonec, toužíme oba.
„Jo a Dane prosím neber to tak, že jsem ti odepisovala na inzerát.“ Jsem v koncích. Její rodiče se v nepochopení své dcery rozhodně nemusí cítit sami.
„Jo… jasně…,“ podaří se mi ze sebe vypotit.
Konečně dopíjíme víno; rychle platím a jdu Petru vyprovodit na tramvaj.
Když odjede, pocítím úlevu. Tahle Petra se mojí manželkou určitě nestane. Psychicky jsem poměrně znaven a tak si ani nevšimnu, že nastupuji do špatné tramvaje. Po ujetí šesti zastávek se musím vracet a čekat na správný spoj. Dnes to ani nepřekvapí.
Letněpodzimní středeční odpoledne trávím s Bambulkou v Yukonu. Pošťuchujeme kulečník a poté šipky a já bezohledně vítězím. V tomto bodě se mám coby gentleman ještě hodně co vzdělávat, neb nerad kohokoli nechávám vyhrávat – ani krásnou a úžasnou holku, pro kterou mé srdce zatím marně vykonává tlukot.
Večer se pak jdeme projít. Za sebou necháváme Karlův most a Malostranské náměstí a úzkými uličkami pokračujeme směrem na Pražský hrad. Začíná se pomalu stmívat a na obloze se objevují surrealistické mračné obrazy. Proč se se mnou, Bambulko, vlastně pořád scházíváš?
Poté, co zvolna vystoupáme až k Hradu, opřeme se vedle sebe o zídku a mlčky pozorujeme mámivě osvětlenou Prahu. Bambulka nedbale vypouští z úst cigaretový dým, jenž pluje po neviditelných vlnách a po chvíli se líně rozplývá. Každý večer se měsíc bezostyšně dere na oblohu, aby zas a znovu mohl obdivovat tvou krásu, hvězdy vždy jen tiše žárlí… každé ráno ptáci na nebi kreslí růži, jež rozkvetla, aby vzdala ti hold… vítr opojený tvou vůní do vlasů ti šeptá lichotky… ať tahle chvíle trvá alespoň o něco málo míň než pořád.
„Pudem, jo? Slíbila sem našim, že přijdu brzo,“ řízne nemilosrdně Bambulka do tmavého ticha.
ukázka z kapitoly Pižka Bambulka na inzerát