Bambulka na inzerát – ukázka z kapitoly Pižka
Druhý den, krátce po obědě, jsme konečně doputovali k chalupě Pižčiny tety Marie a strýce Františka. Stavení to poměrně veliké, držící pohromadě nejspíše jenom díky silné vůli majitelů a přivřeným očím toho nahoře. Zub času zde očividně již několikrát vydatně pojedl. Místy opadané kusy omítky, prorezivělý okap a dvě díry ve střeše zakryté vypnutým igelitem jsou toho nepřehlédnutelným důkazem. Vcelku rozlehlá zahrada jest domovem pro několikero jabloní a pár pečlivě udržovaných záhonků, ale zdaleka největší část je jen zarostlá hustou travou.
Poté co jsme si napodruhé opřeli kola o zeď chalupy (napoprvé se pod jejich vahou utrhl kus omítky a kola se s rachotem zřítila k zemi), zatahá mě Pižka za ruku a povídá: „Písku, já jsem ti ještě něco neřekla – ona má teta takovou zvláštní vadu řeči …“
„Bez obav, Pižunko,“ chlácholím ji, „já neumím ř a taky žiju. Jdeme?“
„No ale měl bys vědět…,“ snaží se Pižka dokončit výstrahu i vtom se se skřípěním evokujícím zuřivě brzdící vlak ČD otevírají dveře. A v nich majestátně stojí teta. Kolem pasu má ušmudlanou domácí zástěru a v obličeji je šeredná.
„Ahoj Mirečko!“ zvolá tak, aby celá vesnice věděla, kdo přijel, utírá si ruce do zástěry a vrhá se po Pižce. Nemilosrdně ji objímá a uštědřuje několik náruživých hudlanů na tváře a na nos.
„Tož pojdem dál!“ zavelí a zmizí uvnitř. Oproti ní jsem tak hubený, že jsem pod jejím prahem rozlišení a tak si mě ani nevšimla. Když vejdeme do sednice vybavené nábytkem z padesátých let, Pižka mě hned představuje.
„Vítejte panáčku, ráda vás poznávám hu! A posaďte se hu!“ Na okamžik jsem ztuhl a vyvalil bulvy. Nebyl jsem si jist, no měl jsem dojem, jako bych na konci vět zaslechl krátká zahoukání. Připomnělo mi to houkání žab, které úžasným způsobem imituje pan Smoljak ve filmu ‚Na samotě u lesa‘. Jenomže v tom filmu napodobuje skokany a ne škaredou tetu. Pro jistotu jsem si prstama zakvedlal v uších; pak jsem usedl na pohovku vedle Pižky.
„Já dojdu pro Fandu hu!, je v dílně,“ sděluje nám teta a odchází. Nechápavě pohlédnu na Pižku.
„Jo, Písku, a to ještě není všechno,“ naznačuje mi nějaké další překvapení.
„Tak tu je! A už zase chlemstá pivo,“ zahlásí za chvíli teta z předsíně, tentokrát bez zahoukání, a táhne ze sebou svého chotě. Vychrtlý rozcuchaný človíček s knírem, na sobě kdysi dávno bílé tílko, velké kostičkované trenky a v ruce lahváče.
„Ahoj Mirko, dobrý den,“ tiše pozdraví, mírně se ukloní a pak ihned zmizí. Tohle asi nevydržím.
„A tož jak se máte hu!, mládeži hu! hu!“ spustí zas teta a já se začínám kroutit. Tetu rozhodně nesmí pouštět na nádraží; zmátla by všechny vlaky i cestující. Pižka se naštěstí ujímá slova a já se snažím se ze všech sil uklidnit. Náhle, zničehonic, teta vyplázne jazyk. Špičku zakroutí nahoru tak, jako by si chtěla olíznout nos a pak jej zasune zpět. Vše zvládá v ohromné rychlosti, mohla by závodit s chameleónem. Zas jsem vytřeštil oči a podíval se na Pižku, ta ale v klidu dál rozpráví o tom, jak v práci organizuje trhání plevele. Já už to ale nemůžu dál snášet a tak rychle vstanu aniž bych přesně věděl, co chci udělat. Pižka přestává mluvit a obě na mě civí.
„Copak hu! hu! mladý muži? hu!“ vznáší teta dotaz a briskně na mě vyplazuje jazyk.
„Já… já… já něco jsem si zapomněl vzít z kola,“ popleteně koktám.
„A co?“ ptá se nechápavě Pižka.
„Já… já nevím,“ odpovím a vyběhnu ven. Zhluboka se nadechuji a začínám se nahlas chechtat tak, až mi tečou slzy. Konečně. Mé chování je hanebné, opovrženíhodné, příšerné. Nedá se nic dělat. Svému smíchu se věnuji velmi usilovně a tudíž ani neregistruji, že z garáže se ke mně blíží Fanouš. Když už je těsně za mnou, lapí mě za rameno. Hrozně se leknu.
„Je… promiňte… já tady jenom…“ Teď se na mě vrhne a udělá si ze mě předložku k posteli.
„A pak nemá člověk chlastat, viď?“ povídá rezignovaně a nabízí mi loka ze svého lahváče. S chutí si cvaknu.
ukázka z kapitoly Kdyby Bambulka na inzerát