ČLOVĚK NEBYL, JE A NEBUDE – ukázka z povídky SMRTELNÍK
Do uší mi vplula moje oblíbená melodie, tentokrát vydrnkávaná na harfu. Podvědomě jsem se usmál, otevřel jsem oči. Blankytně modré nebe, v dáli několik sněhobílých mraků, hejno letících labutí, lehký vánek. Tleskl jsem, melodie utichla. Ve své posteli s nebesy jsem si hlasitě zívl a protáhl se. Jak to, že už budík hrál? To je vážně tolik hodin? Vždyť jsem usínal před chvilkou… Zvedl jsem hlavu a podíval se na hodiny z holubích per. No jo, vážně je tolik hodin! Za chvíli to konečně vypukne! Ještě jednou jsem se protáhl, sedl jsem si. „Cigaretu!“ tleskl jsem. Za okamžik přiletěla bílá holubice, v zobáku cigareta. Vzal jsem si ji… Plácl jsem se do čela. „Ještě zapalovač!“ tleskl jsem. Za okamžik přiletěla další bílá holubice, v zobáku zapalovač. Vzal jsem si ho… Plácl jsem se do čela. „Ještě panáka slivovice!“ tleskl jsem. Za okamžik přiletěla další bílá holubice, v zobáku sklenička se slivovicí. „Díky,“ řekl jsem, „kouřit a pít už budu sám.“ Holubice odlétly.
Náruživě jsem vydechl první kouřový obláček, srknul jsem si. To je slast…! Druhý kouřový obláček, druhé srknutí, znovu a znovu…
Nasál jsem poslední kapky, zbytek cigarety jsem típnul o pelest; skleničku a nedopalek jsem odhodil.
Sedl jsem si na okraj postele, pohlédl jsem dolů.
Tak do toho…
…
Šumění vysokých listnáčů. Vysokých svědků mnoha bolesti, mnoha slz…
Mezi listy prosvítávaly sluneční paprsky, do očí popichovaly postávající smuteční hosty; někteří kouřili. Skelné pohledy, rozechvělé hlasy.
„Je mi divně…“
„Mně taky… Vždyť ještě před tejdnem jsme spolu byli na pivu, kurva…“
„Jak se to přesně stalo…?“
„Jel na motorce lesem po úzký silnici, zatáčku bral prostředkem, stejně tak ženská v autě v protisměru, nemohl nic dělat. Byl namístě mrtvej…“
„To je hrozný. Stačilo, aby tam jel o minutu pozdějc a nic by se nestalo…“
„O minutu…? O deset blbejch sekund.“
„Už tam má pomníček.“
„Já tomu pořád nemůžu uvěřit, nejde to.“
„Kolik mu vlastně bylo?“
„Šestačtyřicet a něco…“
„Ty vole, tak mladej… Dám si ještě jedno cigáro.“
Támhle je strejda s tetou, vypadají dost smutně, to bych od nich ani nečekal… Ale spíš jsou smutní z toho, že jsem jim nic neodkázal. Mno, co si budeme nalhávat, ono stejně nebylo moc co odkazovat. A helemese, přišla moje drahá exmanželka Radka, Radunka, Radunečka, KRÁVA, tu bych vůbec nečekal. Falešná jak pětka, pro prachy by si nechala koleno vrtat – to se jen tak říká, ona by si pro prachy nechala vrtat všechno. Á, moji synáčci Matěj a Jakub. Kluci, promiňte, že jsem si vás po rozvodu nevšímal víc, stal se ze mě sobec, já vím, musel jsem se bránit vaší matce a měl jsem svůj život… Ale vy jste taky pěkní hajzlíci, hlavně ty, Jakube.
Kohopak tu máme dál… Janička, ta má kouzelný zadek s malým vytetovaným delfínem na levý půlce… S tou jsem Radku podváděl… Jaruška, ženská s nejkrásnějšíma očima a s pěkným řevem při orgasmu… Martina – srdeční záležitost. Nemá tak krásný zadek jako Janička ani tak krásný oči jako Jaruška (a ani tak neřve při orgasmu), ale… Martina je jen jedna. Začít spolu bydlet jsme už nestihli… Bylo roztomilý, jak na sebe s Jaruškou žárlily.
Ozval se rachot. Před hlavní bránu hřbitova přijelo dvacet dva chopperů. Motorkáři zaparkovali, vydali se k obřadní síni. Náš „gang“… Vidím tam… Lucinku! Jednorázovka z kempu. Vlastně… Pokud si dobře pamatuju… Čtyřrázovka…?
A jsou tady další kamarádky, kamarádi, známí, kolegové ze sběrných surovin, z obchodu, ze skladu, bože, vás tu je, je to od vás moc milý, fakt! Ale zatím nikde nevidím Boba, to je špatný…
Dveře obřadní síně se s mírným zavrzáním otevřely. Vyšla postarší žena – zaměstnankyně hřbitova: „Můžete dovnitř. Květiny a věnce pokládejte vpředu k rakvi, do lavic v první řadě si sednou rodinní příslušníci,“ sdělila přítomným. „Kde je ten pán, který… který bude číst smuteční proslov?“
„Ještě asi nedorazil,“ pokrčil rameny Jakub. „On bývá nedochvilný…“
„No potěš koště,“ ulevila si žena, „snad to stihne…“
Přítomní začali pomalu vcházet do obřadní síně. Skupinka několika osob se nenápadně oddělila a popošla k postrannímu vchodu.
Ty vole, Bobe, jestli nedorazíš, tak mě krutopřísně nasereš…!
Ozval se rachot. Před hlavní bránu hřbitova se přiřítil další chopper.
Ty vole, Bobe, máš kliku! Doufám, že se nepoděláš!
Bob seskočil z motorky a s taškou v ruce utíkal k obřadní síni. „Už jsem tady!“ křičel, „už jsem tady!“
To je prostě Bob…
Z obřadní síně vyšla zaměstnankyně hřbitova: „No konečně…!“
„Pardon,“ vydechl Bob. „Ještě se budu muset převlíknout…“
„Pojďte za mnou.“
„Peníze vám přišly?“
„Přišly, přišly,“ odpověděla zaměstnankyně hřbitova spokojeně.
Ke skupince několika osob postávajících u zadního vchodu se potichu přikradl plně naložený pick-up.
Vysoký strop, mohutný křišťálový lustr, po stranách podlouhlá úzká okna, zastaralá malba, chladný vzduch.
Všechny lavice v obřadní síni byly obsazené, mnoho dalších lidí stálo.
Vpředu před rakví velká fotografie zemřelého, několik věnců, spousta květin.
Pardyjé samec, co jste mi to vybrali za fotku?! To jste nemohli vybrat nějakou, na který mám aspoň pár vlasů? A na který se netvářím jak Ivan?! Tu fotku určitě vybírala ta mrcha Radka, nebo Jakub!!
Zaměstnankyně hřbitova zavřela dveře do obřadní síně, kývla na Boba; Bob oděn do černého smokingu, bílé košile, pod bradou lesklý černý motýlek, na nohou vyleštěně polobotky.
Jako ze žurnálu! Tak Bobe, do toho!
Bob pomalými kroky přešel k řečnickému pultíku s mikrofonem.
Několik přítomných vzlykalo.
Bob se postavil za mikrofon. Z náprsní kapsy vyndal složený papír, rozevřel jej. Odkašlal si. Hlubokým hlasem začal pomalu zarmouceně číst: „Vážení smuteční hosté. Dnes jsme se tu bohužel sešli, abychom se naposledy rozloučili se skvělým, jedinečným tátou, partnerem, synovcem, přítelem a kamarádem Jaroslavem Ranselkem. Pro mnoho z nás byl vzorem zásadového, svědomitého a obětavého člověka. Ač v životě často trpěl, dokázal lidem rozdávat úsměv, radost a štěstí. A to proto, že ze všeho nejvíce byl Jaroslav člověkem srdečným; miloval lidi, miloval život.“
Bobe, to je skvělej kýč! Parádní kecy!
Bob se na okamžik odmlčel.
„Ale on… on neodešel. Neodešel, protože navždy zůstane v našich srdcích.“ Bob se chytil za srdce. „Jardo, kamaráde…“ Bob se znovu odmlčel. Zhluboka se nadechl. „HOVNO!“
ukázka z povídky VYNÁLEZCE ČLOVĚK NEBYL, JE A NEBUDE