ČLOVĚK NEBYL, JE A NEBUDE – ukázka z povídky VYNÁLEZCE
Hluboká noc.
Kulatý měsíc svítil na kulaté městečko s kulatými domy a kulatým náměstím. Ve všech domech bylo zhasnuto a jejich obyvatelé spali. Tedy až na jeden dům – v kulaté laboratoři vynálezce pana Kelicha se svítilo. Pan Kelich, ve svém nejoblíbenějším nejumaštěnějším plášti, v rukou svíral dvě zkumavky s čirými tekutinami, velice opatrně jednu nakláněl ke druhé. Dokončoval svůj největší pokus. Soustředěný napjatý výraz… Tekutina z jedné zkumavky skapává do druhé… Zasyčení… Bílý dým… Tekutina ve druhé zkumavce se zbarvuje do ruda.
Pan Kelich se zeširoka usmál. „Heureka!“ zvolal nadšeně, zkumavky odhodil do stojanu a vítězoslavně zvedl ruce nad hlavu. „Heureka! Heureka!“ opakoval a pobíhal dokola ve své laboratoři.
…
Pan Kelich si vyžehlil nedělní oblek, přeleštil černé oxfordky; omyl se, učesal svou prořídlou kštici. Oblékl se.
Vydal se na autobusovou zastávku. Byl krásný jarní den, slunce svítilo, pan Kelich se usmíval.
Autobusem přijel do kulatého hlavního města státu.
Došel ke kulatému Hradu, u brány zazvonil.
„Přejete si?“ ozvalo se z mluvítka.
„Dobrý den, já jsem vynálezce pan Kelich,“ představil se vynálezce pan Kelich, „a vynalezl jsem látku, která může zcela zásadně změnit svět k lepšímu. Rád bych o tom promluvil s panem prezidentem.“
„Nuže, pojďte dál.“
Brána Hradu se otevřela, pan Kelich vešel. Ujal se ho sluha, který jej následně dovedl do salónku (samozřejmě kulatého). Pan Kelich se usadil do křesla, požádal o kávu. A za okamžik přišel pan prezident. Pan Kelich vyskočil z křesla a hluboce se poklonil, poté si s panem prezidentem potřásli rukama.
„Prý jste vynalezl významnou látku,“ vyzval po usazení do křesel pan prezident pana Kelicha.
„Pane prezidente,“ spustil pan Kelich roztřeseným hlasem, „dovolte mi, abych vám oznámil, že jsem vynalezl přípravek, po jehož užití se všichni nemocní lidé uzdraví a všichni uzdravení a zdraví lidé už nikdy neonemocní!“
Pan prezident rozvážně pokývnul hlavou, mlčel.
„Pane prezidente, tu látku můžeme rozptýlit do vzduchu, všichni se jí nadýchají a pak… Pak zmizí veškeré lidské nemoci!“ pokračoval pan Kelich rozčileně.
Pan prezident rozvážně pokývnul hlavou, mlčel.
„Pane prezidente, ta látka se dá vyrobit velice snadno a levně a… Jen bych potřeboval přístup do továrny na výrobu léků…“
Pan prezident rozvážně pokývnul hlavou a řekl: „To je vážná věc, pane vynálezce, velmi vážná…“
„Ale také velmi pozitivní, ne?“ nadskočil pan Kelich.
„Musím o tom popřemýšlet. Zatím o svém vynálezu nikomu neříkejte.“
Pan Kelich zaraženě vstal, poděkoval za kávu a odešel.
Když se vrátil domů, byla už hluboká noc. Byl unavený, a tak si rychle vlezl do postele. Nemohl ale usnout, stále přemýšlel nad váhavostí pana prezidenta.
Silné zabouchání na dveře. Pan Kelich se lekl. Ještě silnější zabouchání na dveře. Pan Kelich vstal a šel otevřít. Ještě silnější zabouchání na dveře. „Už jdu…!“
ukázka z povídky SMRTELNÍK ČLOVĚK NEBYL, JE A NEBUDE