LÁSKA JE – ukázka z povídky RŮZNOSLOVNOST
Na lesní palouk doputovaly první paprsky do žluta vyspaného slunce.
Okolopalouková stromiska si šuměla, stébla trav se mírně pohupovala v rytmu waltze, pavouk doplétal snídaňovou síť, datlí jinoši svižně datlovali do kůry, kapky rosy hrály na slepou bábu.
V jezevčím obydlí bylo rovněž živo.
„Snídaně!“ houkla maminka jezevčice směrem k pokoji syna jezevce.
„Co bude?“ ozvalo se.
„Dešťovky!“
„Ach jó, už zas…?“
„Zítra tedy můžeš snídani připravit ty, ano?“
„No jó…“
Mladý jezevec se přišoural do kuchyně, usadil se ke stolu.
„Nad čímpak jsi zase hloubal?“ zeptala se ho maminka.
„Nad čím… Zas nad svojí diplomkou… Že já jsem si to téma vybíral…,“ vložil si mladý jezevec hlavu do tlapek.
„Já tě varovala, že psát o lidském rodě bude těžké, ale tys měl svůj rozum,“ pokývla maminka vyčítavě hlavou a nasypala synovi na talíř hromádku čerstvě osmažených dešťovek.
„Asi se zastavím za děkanem na konzultaci…,“ žvýkl mladý jezevec do první dešťovky rozmrzele. „To už je tolik hodin?!“ vytřeštil oči na kuchyňské hodiny.
„Přesně tolik, kolik včera touhle dobou,“ zasmála se maminka.
„Opravdu vtipné!“ vstal mladý jezevec prudce. „Zase přijdu pozdě na přednášku!“ Do pusy si chvatně nacpal další tři dešťovky, vběhl do předsíně, rychlé obutí, svrchník, batoh s učivem a upaloval z nory k jezevčí univerzitě.
Po přednášce zaklepal na dveře ctěného pana jezevčího děkana.
„Vstupte!“
Mladý jezevec se zhluboka nadechl a vzal za kliku. „Dobrý den…“
„Dobrý…,“ pohlédl na něho postarší podsaditý děkan škvírou mezi očním obloukem a brýlovou obrubou sedě majestátně v křesle s čerstvými to novinami v tlapkách. „Á, náš tradiční opozdilec… Posaď se… Ne na ten pařez potažený mechem, ten je pouze pro velevážené návštěvy! Tam, na to štokrle z haluzí…“
„Jis… jistě, pro… promiňte,“ vykoktal mladý jezevec zmateně a posadil se.
„Copak bys, studente, potřeboval…?“
„Já… mám… mám… problém…,“ soukal ze sebe mladý jezevec bázlivě.
„Neboj se mne,“ mrkl na něho děkan noviny odloživ, „všechno mi v klidu pověz.“
„Mám problém se svojí diplomovou prací. Abych mohl dál psát, potřebuju… potřebuji znát odpověď na jednu velmi zásadní otázku, tu odpověď nemůžu nikde najít, hledal jsem v univerzitní knihovně, v lesní knihovně, v přírodní knihovně a nic,“ vychrlil mladý jezevec. „Mohl bych téma diplomové práce ještě změnit…?“
„Téma ještě změnit můžeš, to ano, ale… Byla by škoda, kdybys ho změnil, je velmi interesantní. O jakou zásadní otázku se jedná…?“
„No… Proč lidé hovoří tolika různými jazyky…?“
Děkan několikrát mlčky pokývl hlavou. „Naši externí konzultantku jsi navštívil…?“
…
„S čímpak potřebuješ poradit?“ zeptala se sova ve své konzultační místnosti v nejvyšší stromové dutině lesa.
Mladý jezevec jí vylíčil svůj problém s diplomovou prací.
Sova několikrát mlčky pokývla hlavou. „Otázka je to nadmíru zajímavá… Ale odpověď na ni žel bohu neznám.“
„Tak to si vážně změním téma práce,“ rozhodil mladý jezevec bezmocně tlapkami, „když ani moudrá sova odpověď nezná…“
„Pokud opravdu o tu odpověď stojíš, vím, kdo by ji znát mohl…“
„Kdo?“
„Za patero horami a patero řekami žije osoba s křídly sloužící přímo tomu, kdo svět – a tedy i lidi – stvořil.“
„Není to moc daleko…?“ zakňoural mladý jezevec.
„Jsi junák, cestu jistě zvládneš,“ povzbudila ho sova. „A… cesta mohla být i delší! Vezmi si, jak daleká by teprve byla, kdyby osoba s křídly žila až za sedmero horami a sedmero řekami, jak bývá zvykem!“
„To je pravda!“ vyskočil mladý jezevec z křesílka. „Vydám se tam!“ zvolal odhodlaně.
Sova mu na mapě ukázala místo, kde by ona osoba s křídly měla pobývat. „A až ji vyhledáš, zeptej se, prosím, proč lidé říkají Je moudrý jako sova, úroveň svého inteligenčního kvocientu nepovažuji za nějak přemrštěnou…“
„Zeptám, slibuju!“
…
Na univerzitě zajistil děkan, velmi to zvědavý na odpověď, mladému jezevcovi studijní volno; ten se tak mohl ihned vydat za osobou s křídly. Maminka mu do uzle svázala osmažené dešťovky a se slzou v oku se s ním rozloučila. „Buď ke každému slušný, před nikým se neponižuj a nad nikoho se nepovyšuj!“
Mladý jezevec šel a šel a pro hlad snědl polovinu svačiny od maminky a šel a… šel, až přešel první hory a přebrodil první řeku.
I začalo se smrákat, přemítal, kde dnes na noc hlavu složí i co krom těch věčných dešťovek by pojíst mohl. Náhle zaslechl jakousi pochmurnou melodii. Šel dál, melodie stále zřetelnější. Pojednou uzřel průvod chroustů. Vpředu muzikanti, za nimi dlouhá řada ostatních, všichni ve smutečních šatech. Mladý jezevec se zarazil; jednoho z chroustů se opatrně zeptal, co že se to děje.
„Tři z nás dnes zemřeli,“ odvětil chroust, „naposledy jsme se s nimi loučili…“
„To mě opravdu mrzí,“ pronesl mladý jezevec soucitně. Poté se otočil hodlaje jít pryč, nechtěl se svými trampotami pozůstalé obtěžovat.
„Vypadalo to, jako bys měl na jazyku ještě cosi,“ prohodil však k němu chroust. A tak mu mladý jezevec vše pověděl.
„Odpověď na tvou kardinální otázku neznám… A přespat můžeš u nás,“ usmál se chroust.
„Ale… vejdu se k vám?“
„Pro velké návštěvy máme velké pokoje. A k večeři bude katův šleh, to si pochutnáš!“
Druhý den po snídani mladý jezevec poděkoval za pohoštění a přespání, rozloučil se s truchlícími hostiteli a vydal se dále.
„A až tu osobu s křídly vyhledáš, zeptej se jí taky, proč lidé přemýšlí o nesmrtelnosti chrousta, když my vůbec nesmrtelní nejsme!“ houkl za ním ještě chroust.
„Zeptám, slibuju!“
ukázka z povídky CHEMIE ukázka z povídky SOBEC LÁSKA JE