NAHOŘE – ukázka z kapitoly IV
15.11.2
„Jsem rád, že sis udělala čas. Děkuju,“ pronesl potichu.
„Ráda,“ odvětila Alžběta a srkla si bílého vína. „I když – celou složku jednoho zákazníka si beru na večer domů…“
„Ještě jednou dík.“
„Copak tě trápí?“
„Je mi… divně.“
„Dáme becherovku?“
Pousmál se. „To není tím, že jsem střízlivej. Prostě… všechno je pořád stejný.“ Odmlčel se a zadíval se na její skleničku. „Ráno do práce, odpoledne z práce, večer si chvíli hraješ s prckem, pak televize. A ráno do práce… O víkendu úklid, sem tam nějaká návštěva, a v pondělí ráno do práce…“
„Vždyť si občas jdeme zahrát tenis, o víkendu si můžete udělat výlet… i když tedy spíše na jaře a v létě…,“ pokusila se po chvíli Alžběta namítnout. Jeho řečí byla zaskočena.
„Já vím… dřív jsme s Bohdanou jezdili na výlety docela často, teď s Tomíkem už to tolik nejde. Ale upřímně řečeno mi to vlastně ani tolik nevadí, protože výlety se mi svým způsobem omrzely. Chci říct něco jinýho. Chci říct, že před sebou nic nevidím, chápeš?“
„Asi ne…“
„Mám manželku, mám dítě, mám byt… co bude dál?“
„Vždyť je dobře, že to všechno máš, ne? Spousta lidí to nemá…“
„Samozřejmě si to uvědomuju. Taky to, že mám ještě oba relativně zdravý rodiče, fajn přátele… A až je třeba mít nebudu, tak budu škytat po týhle chvíli… Jenomže… třeba vy s Jiříkem ještě nemáte dítě. Máš před sebou nějakej velkej cíl. Ale já? A neříkej, prosím, že bych mohl zkusit kariéru na magistrátu. Na to vůbec nejsem…“
„Já… nevím, co na to říct. Najdi si nějakýho koníčka… Píšeš povídky…“
„Napsal jsem tři, což není příliš závratný počet, že. Koníčka? A kdy bych se mu věnoval? Navíc co z toho? Dejme tomu, že koníčka mám. A dál? I tak bych před sebou nic neviděl. Nic velkýho, nic zásadního… Leda za čtyřicet let důchod,“ dodal ironicky.
„Musíš se umět radovat z maličkostí.“
„Umím se radovat z maličkostí, jenomže na scénu opět přichází naše oblíbená otázka: co dál?“
„Já… já nevím,“ pokrčila rameny.
„Já právě taky ne. Ale aspoň jsem se ti mohl vyplakat na rameni.“
„Zas tak velké plakání to nebylo.“
„Na mě bylo velký až moc! Jsem rád, že tě mám.“
31.12.2
„Mně se tam moc nechce,“ řekla Bohdana, když stanuli přede dveřmi bytu Manky a Rumcajse.
„Mně taky ne,“ přitakal, „nicméně nyní je již poměrně pozdě s tím něco udělat,“ zkonstatoval suše.
„Já vím. Jen jsem chtěla, abys to věděl.“
„Děkuji za oznámení. Tož zazvoň.“
Za okamžik se dveře otevřely. „Nazdááár!“ zahlaholila Manka, „polezte dál! Ty jsi kjášnej chlapešek, kuk!“ zašvitořila na Tomíka v kočárku.
„Kdy si nějakýho kjásnýho chlapeška uklohníte vy?“ zatahal Manku za rukáv.
„Co blbneš,“ otočila se, „teď vůbec nestíháme…“
„Jestli Rumcajs nestíhá, klidně se stav, bude mi stačit minutka…“
„Seš magor,“ zařehtala se Manka. „Běžte dál! Kočárek dáme do chodby na noviny, bundy hoďte na věšák, kalení je na balkóně, obslužte se.“
„Kde je Rumcajs? A ostatní?“
„Můj choť se kouká na Mrazíka a Bodlinka s H2O prej přijedou pozdějc kvůli nějakejm smlouvám nebo co…“
„A ostatní…??“
„Jací ostatní?“ podívala se na něho Manka udiveně.
„Trubička, Knírač, Ropucha, Tonda,“ vyjmenoval, „znáš je, ne?“
„Trubička s Kníračem letos zůstávají doma a dělají si romantickýho Silvestra,“ zakoulela Manka očima, „a Ropuška s Tondou jeli na hory s Tondovýma kolegama z práce… Tos nevěděl?“
Jeli na hory… To bude poprvý, co naše parta nebude na Silvestra spolu. Vešel do obýváku za Rumcajsem. „Prosím tě, vypni tu bednu!“
„Tobě se snad Mrazík nelíbí?“
„Samozřejmě se jedná o mistrovské dílo, po jehož každém shlédnutí se cítím naprosto intelektuálně ukojen, nicméně na Silvestra se na to koukat věru nechci…“
„Dyk to je klasika,“ usmál se Rumcajs, „a navíc – až to skončí, budou dávat přehled událostí za celej rok! Na balkóně si vemte pivo – koupil jsem Plzeň! – a přisedněte!“
„Plzeň je jediný pivo, který mi nechutná,“ vydechl naštvaně.
„Na Silvestra přece nebudem pít žádný patoky!“
Usedl do křesla, na stolek položil láhev s pivem. Bohdana v kuchyni pomáhala Mance s přípravou jednohubek, Tomík opatlával zrcadlo.
Bezduše se zadíval z okna ven do tmy. Anděli strážnej, pomož!
Anděl strážný
„Bylo to dobré, drahý?“
„Gulášek vskutku výtečný, pivečko vskutku lahodné!“
„To jsem ráda…“
„Ale bylo toho málo!“
„Vždyť jsi měl dvojitou porci!“
„Objednám si to ještě jednou!“
„Drahý, nezapomínej na to, co říkal tvůj doktor!“
„Pochutnal jste si, pane? Budete mít ještě nějaké přání?“
„Pochutnal, mladý muži, pochutnal! Ale bylo toho málo!“
„Prosím?“
„Požádal bych vás o ještě jednu dvojitou porci!“
„Drahý!“
„Ještě jednu dvojitou porci chilli guláše s knedlíkem?“
„Přesně tak a ne jinak!“
„A pivo?“
„Pivečko samozřejmě taktéž!“
„A pro vás, madam?“
„Ještě jednu neperlivou mattonku…“
„Ano, prosím… Za okamžik jsem u vás!“
„Výborně! Zatím si vybáním cigárko!“
„Drahý!“
„Tááák, dvojitý chilli gulášek… prosím… Přeji stálou dobrou chuť!“
„Děkuji, mladý muži. Co ty na mě tak civíš?!“
„S tím ostrým jídlem a pivem bys to neměl tolik přehánět…“
„Dej pokoj furt… chutná mi a to je dobře, nééé? Viďte, mladý muži!“
„No… jistě…“
„A roztočte mi další pivečko! Ať se práší za kočárem!“
„Bude tu za minutku…“
„Drahý…!“
„Co pořád máš? Ani mi nepopřeješ dobr… ou… chu… chu… ch… pom… pomoc…“
- – - – -
„Pojď, Veruno, svezu tě svým vytuněným bejkem! Fáro, že zvlhneš!“
„Máš blbý kecy a ani tě pořádně neznám…“
„Co děláš? Dyk se známe už dobrý dvě hodinky! Neboj, já nekoušu!“
„Seš opilej…“
„Po třech vodkách a dvou bírech…?! No podívej, není to krásný vozidlo?“
„To je…“
„Tak se mi to líbí, puso.“
„Fakt chceš jet, Jacku?“
„Čeho se furt, kurva, bojíš?“
„Že seš nalitej…“
„Hovno!“
„Kam chceš jet?“
„S kámošema máme takovej svůj okruh kolem vesnice… Teď v noci to bude prázdný, vohulíme to! Frčímééé!“
„Radši zpomal…“
„Co děláš? Teprv to zahřejvám!“
„Jdi do hajzlu, zpomal!“
„Verunka se nám bojí…“
„Tohle není žádná prdel!“
„Počkej, tahle zatáčka se ti bude líbit… Kurva!!“
- – - – -
„Půjdeme, stmívá se a začíná být zima.“
„Mně se od mámy ještě nechce…“
„Brzy ji zase navštívíme.“
„Zapomněli jsme zapálit svíčku!“
„Máš pravdu! Tady ji máš. Přisuň ji blíž k náhrobnímu kameni, ať ji nesfoukne vítr.“
„Tati, proč máma musela umřít?“
„Máma nemusela umřít.“
„Tak proč umřela?“
„Protože na ni lidé mysleli stále méně a méně, až už neměla z čeho žít. Co… co si dáme k večeři? Máš hlad?“
„Moc ne…“
„Já také ne… Ale něco sníst bychom měli. Co bys řekl volskému oku?“
„Zas?“
„Vždyť ti chutná. Ale musíme se zastavit v obchodě pro vejce.“
„Podej mi, prosím, olej.“
„Kde je?“
„Bydlíme tu takovou dobu a ty nevíš, kde máme olej?“
„Vždycky vařila máma…“
„Já vím, promiň… V pravé dolní skříňce.“
„Není tady…“
„Podívej se pořádně!“
„Fakticky tady není…“
„Tak se zkus podívat do levé skříňky.“
„Tam je! Jak to, že lidi na mámu mysleli pořád míň a míň?“
„Protože stále více myslí na jiné… věci.“
„Jaký jiný věci?“
„Na zábavu, na peníze…“
„Na nás dva taky myslí míň?“
„Taky.“
„To znamená, že…“
„Podej mi sůl.“
„Kde je?“
„Přece v levé horní skříňce.“
„Není…“
„Zkus pravou…“
„Našel jsem! Proč lidi pořád víc myslí na ty jiný věci?“
„Jsou takoví. Podej mi pepř.“
„Pořád tomu moc nerozumím… Pepř je kde?“
„Dobrou chuť!“
„Dobrou…“
„Nemáš to připálené?“
„Je to dobrý…“
„Nezvonil někdo?“
„Taky se mi zdálo… Mám se jít, tati, podívat?“
„Jez, ať ti to nevystydne. Otevřít půjdu já.“
„Kdo to byl?“
„Pohotovostní poslíček!“
„Dneska? Co chtěl?“
„Donesl mi hned dva případy!“
„Můžu se podívat? Zas tlustej přežranej chlap a další mladej opilej kluk za volantem…“
„Oba případy přeci nemůžu stihnout!“
„Poletím taky!“
„Vždyť víš, že bez výučního listu to nejde…“
„Tak leť zachránit toho kluka, na špekouna se vykašli!“
„Jenomže já už toho všeho mám dost. Tohle byla poslední kapka! Poslední!!“
„Cože…?“
„Celé tři týdny jsem se nezastavil, dnes mám mít konečně volno. Nepoletím nikam! Nenechali by nás ani navečeřet!“
„Tati, ten mladej kluk má život před sebou…“
„Kdyby žila tvá matka, strýc, bratranec, sousedi odnaproti… Dnes je to tak, že dokud lidé nepotřebují zachránit, jsme jim lhostejní. Přestali nám naslouchat. Jinak by opilý kluk nesedl za volant… Přestali na nás myslet; hubí nás. Nemůžou pak čekat, že ti z nás, kteří prozatím zbývají, budou kvůli nim pořád bláznit.“
„Cože…? Tati, nasaď si ty křídla zpátky… Je to tvý poslání!“
„Posláním to bylo dřív. Teď už je to jen mizející pozůstatek minulosti.“
„Já ale chci…“
„Neovlivníme to. Jsme jen myšlenkou, která stále rychleji slábne. Lidé tak vybrali. Už chápeš?“
„Asi… asi jo. A co potom s lidmi bude? Proč mlčíš…? Takže doopravdy nepoletíš?“
„Ne. Jsem příliš vyčerpaný a unavený… Raději dojíme večeři.“
Anděl strážný se synem si vzali příbor a opět se pustili do lehce připáleného volského oka.
* * * * *
„Co se stalo, drahý? Co je ti?! Drahý… drahý!! Pomóc! Zavolejte doktora!! Honem! Drahý, řekni něco!! Strážný anděli, kde se flákáš! Tak pomožte!“
- – - – -
„Seš… seš celej? Slyšíš…?“
„Já… au… Pomož mi…“
„Jak?! Co mám, ty vole, dělat?!“
„Já… já… nechci…“
„Co mám dělat?! Jacku…! Do prdele… nepřestávej dejchat… Počkej! Pomožte někdo!! Do hajzlu!!“
13.1.3
„Proč zas brečí?“ zasténal a podrážděně si projel vlasy.
„Jak to mám vědět?“ odsekla nervózně Bohdana. „Možná se mu zdálo něco ošklivýho…“
„Hm…“
Neznámá restaurace. Sedím u stolu, rozhlížím se. Jsem tu úplně sám. Odhadem dalších deset prázdných stolů, u všech rozsvícena malá lampička se zeleným stínítkem. Vlastně to nejsou stolky… velké televizní obrazovky. Na nich bílé ubrusy, vázička s květinou. U každého místa prázdná číše na vysoké tenké noze. V protějším rohu palma. Na zdi hodiny, jen velká ručička. Okno přes celou protější stěnu. Venku je tma, jedna pouliční lampa.
„Mohu ti něco nabídnout?“
„Co?!“ vylekal jsem se. U stolu pojednou stál postarší menší muž, plnovous, prořídlé šedivějící vlasy; černý smokink, černý motýlek, černé polobotky. Jeho příchod jsem vůbec nezaregistroval. „Máme výborná bílá vína. Ryzlink Rýnský, Ryzlink Vlašský, Rulandské bílé, Veltlínské zelené, Tramín červený…“
„Co? Já nic nechci, jen kde to…“
„V tom případě doporučuji Chardonnay,“ poklonil se a odešel.
Až nyní jsem si všiml, že mám oděn bílý smokink, bílého motýlka a bílé polobotky.
„Tvé víno!“ vytrhl mě z prohlížení sebe sama postarší menší muž s lahví Chardonnay. Jeho příchod jsem opět vůbec nezaregistroval. Oněměle jsem na něho zíral. Mezitím mi nalil, do jedné z dalších skleniček taktéž sobě i usedl naproti mně. Skleničku pozdvihl a slavnostně pronesl: „Na tvé další povídky!“ Jako ve snách jsem uchopil svoje pitivo, jemným dotykem číší jsme vykouzlili cinknutí. Rychle jsem přitiskl rty na okraj sklenky a dno otočil vzhůru. Postarší menší muž mi promptně dolil.
„Co to má znamenat?“ promluvil jsem konečně.
„Zaujala mne tvá povídka,“ pousmál se.
„Která?“
„Bez urážky, ale zase tolik jsi jich nenapsal…“
„No, to je pravda… Ale zrovna tak tě mohla zaujmout Nestvůra jako Anděl strážný.“
„Víš, Nestvůra se mne zas až tolik netýká, nicméně Anděl strážný jistým způsobem ano.“
„Jak?“
„To není podstatné,“ zavrtěl hlavou a dopil svoji skleničku. Zvedl jsem se ze židle a svému hostiteli dolil. „Čím tě moje povídka zaujala?“ vyzvídal jsem.
„Opravdu lidé myslí hlavně na peníze a zábavu?“
„Všichni samozřejmě ne,“ řekl jsem. „Ale mnoho lidí ano. Nebo to alespoň na mě dělá takový dojem…“
„Na co by lidé ještě měli podle tebe myslet?“
„Nechci nikomu říkat, na co by měl myslet, co by měl chtít. To je věc každýho, co preferuje. Ale já osobně zkrátka mezi lidma něco postrádám…“
„A co?“
„Něco víc, než jen ty peníze a zábavu.“
„A za to lidi kritizuješ.“
„Nikoho nekritizuju. Ani nemůžu, vždyť já jsem taky takový. Jen o tom píšu.“
„Není to málo? Proč se nepokusíš nebýt jen ‚taky takový‘ a to ‚něco víc‘ zkusit hledat a mezi lidi vnést?“
„Jsem příliš pohodlný a taky líný o tom ‚něčem víc‘ přemýšlet. Dáváš mi divný otázky… Je to jen obyčejná povídka…“
„Ale zaujala mne.“
„To už jsi říkal. Proč se vlastně o ní bavíme? Nepatřil ti náhodou ten hlas v obchodním domě?“ došlo mi. Pousmál se. „Budu muset jít,“ řekl a povstal. „Za okamžik totiž zazvoní…“
…budík. Otevřel oči a nechápavě se díval do stropu.
„Lásko,“ zacloumala s ním za chvilku Bohdana, „zabij budíka,“ zakňourala rozespale.
„Promiň,“ rychle zamrkal a vykonal její přání.
Ranní rutina.
Opřel se o tyč a díval se ven. Pošahanej sen…
NAHOŘE
