Daniel Pískovský

Jdu na to. Ještě si přes hlavu přetáhnout kravatu s uzlem, jež mi uchystal otec – já kravatu uvázat neumím, ohrnout zpět límečky u maminkou vyžehlené košile, navléci sako a můžu směle vyrazit. Poslední pohled do zrcadla – kluk jak cumel. Určitě nějaké voličky přivábím.

Do kavárny Evropa mě mé kroky přivedly asi pět minut před vypuknutím první veřejné besedy, do které se možná i aktivně zapojím coby dotazovaný. V otázkách sociálních aspektů bydlení jsem si poměrně jistý, no i tak jsem trochu roznervóznělý. Politickými protivníky Slavěny totiž budou ostřílení politici – za KDU-ČSL známý, mládeží ne příliš milovaný drogový odborník a za ODS současný senátor.

Přítomno jest odhadem třicet debatychtivých občanů. Slavěna již zde postává; ihned ke mně přibíhá, zdravíme se.

„Tak pojď, sedět budeš tady,“ ukazuje na židli v čele hlavního stolu. Prdelky, prdelky, na to tě člověk užije.

„No, sedět tady budu třeba příště,“ reaguji s úšklebkem. „Teď se usadím jinam. Ale bez obav – když budeš tonouti, stéblo ti podám!“

„Ale kdepááák,“ Slavěna se rozesměje, „Hlavním diskutujícím za stranu seš ty… Kandiduješ přeci na poslance, ne?“ Nemoc šílených krav?!

„To… to kandiduju,“ vykoktám, „ovšem na posledním místě, že. Brumla říkal, že hlavní diskutující seš ty a já jen…“

„Tak to ti řekl nepřesně. Ale neboj, to určitě zvládneš…,“ chlácholí mě naprosto a zcela zbytečně.

„A nešlo by to nějak…,“ otupěle škemrám o zázrak.

„Už jsi nahlášený,“ jsem nekompromisně usazen. Proč mi tohle Brumla udělal?! Že by mu Sluníčko prozradilo, jak jsme spolu přiopilí před třemi lety v hospodě na záchodě nevěrně hráli krční tenis…? Ať je to, jak chce, Brumla chcípne pomalu a v bolestech. A brzy.

Zkoprněle si podávám ruku se svými politickými rivaly, poté k nám přichází moderátor diskuse; upozorňuje, že na úvodní řeč má každý z nás 3 minuty. A bylo by vhodné, abychom se do tohoto časového vymezení opravdu vešli, zbyde tak více času na debatu s občany. 3 minuty?! Slovy „tři“? TOLIK?!?! Procitám a na papír si chaoticky zapisuju hesla, která mě o rodině napadají. Zoufale třeštím oči na Slavěnu; ta se na mě usmívá a zvedá zatnuté pěsti. Nejradši bych taky zvedl zatnutou pěst a dal jí šupu do zubů.

Po krutě krátké chviličce moderátor vítá všechny přítomné a vyzývá k promluvě zástupce lidovců.

Chca nechca musím uznat, že ten hovoří velmi kultivovaně; jeho projev je plynulý, působivý, má hlavu, trup i patu. Kdybych nebyl členem ČSSD a nevěděl, co je to za figuru, možná bych ho i volil.

Když zmíní něco z toho, co mě též stačilo napadnout, svou poznámku vztekle škrtnu.

Po třech a půl minutách jest křesťanskému a demokratickému unionistovi – československému lidovému straníkovi poděkováno a slovo uděleno občanskodemokratickému straníkovi. Jeho styl projevu je též kvalitní a vytříbený. A každým otevřením úst se blíží k okamžiku, kdy slovo bude uděleno mně. Potím se horkem, třesu se zimou a stále škrtám; mám chuť si sníst kravatu. Ne… ne…. ne… .ne… nééé!

„Děkuji. A nyní bych rád udělil slovo kandidátovi do Poslanecké sněmovny za ČSSD. Jen bych ho rád požádal, aby se skutečně pokusil dodržet ony stanovené tři minuty a nehovořil déle,“ hlásá po čtyřech ciferníkových oběhnutích vteřinové ručičky moderující. Je ticho, všech třicet párů otevřených očí se upřeně dívá jen a pouze na mě. Před sebou na stole coby nápovědu mám jen seškrtaný cár papíru; volné nezbylo ani jedno heslo.

„Dobrý den,“ začínám neotřele. Odmlčuji se. Poměrně brzo nevím jak dál; beznadějně koukám na vyplašenou Slavěnu. Náhle si vzpomínám na úvodní řeč před předsednictvem ČSRB. Vysoukám tedy ze sebe krátké představení své osoby a naprosto zásadní informaci, že rodina je prioritou naší strany. Uplynula toliko necelá minuta. Opět se odmlčuji. Cítím, jak mi po spánku teče čůrek potu. „A nyní bych již rád nechal prostor pro diskusi…“

Moderátor vypadá překvapeně. „Ano… Dě… děkuji. Dovolil bych si tedy nastolit první téma, a tím jsou plošné přídavky na děti. Ponechám proto slovo zástupci ČSSD, aby nám vysvětlil, proč jeho strana takové opatření navrhuje.“ Chci se proměnit v dlažební kostku, rozbít sebou okno a pláchnout. Mám obhajovat něco, s čím sám upřímně nesouhlasím.

„Jed… jedná se o propopulační opatření. Všichni víme, že současná úroveň porodnosti není dobrá… A my se chceme zasadit o to, aby úroveň porodnosti, která… která není dobrá, aby… aby byla dobrá.“ Rodilý rétor. „Chtěl bych zdůraznit, že se jedná pouze o jeden z nástrojů tvořících komplex opatření směřujících k podpoře rodin s dětmi, ke zvýšení porodnosti.“ Zhluboka jsem vydechnul, podvědomě jsem si otřel čelo.

Na můj výstup ihned rozhorleně reagují političtí oponenti i lidé z obecenstva. A rozhodně se nejedná o komentáře pochvalné, či nedej Bože souhlasné. Nicméně se všemi protiargumenty naprosto souhlasím. Proto po vybídnutí moderátora, abych reagoval na vznesené výtky, pouze sděluji, že už nemám, co bych dodal. Moderátor se opět zatváří překvapeně a nastoluje jiné, obecnější téma – „role rodiny ve společnosti“. Modlím se, aby čas plynul alespoň pomalu, ale on prostě neplyne vůbec.

Mí političtí soupeři povídají a povídají, komunikují s občany a usmívají se, já mlčím a mlčím a nekomunikuju s nikým. Tvář Slavěny = načuřenost, ale já jsem vděčný alespoň za to, že nemusím mluvit. Jinak se ovšem každá částečka mé existence cítí šíleně trapně.

Tímto způsobem probíhá beseda asi hodinu. Pokud chtěl někdo z přítomných volit ČSSD, než sem vkročil, teď už ji volit prostě nemůže.

Na závěr nás, vyslance politických stran, moderátor vyzval k závěrečné větě. Zopakoval jsem, že rodina je pro ČSSD priorita, a byl konec. Slavěna mi na rozloučenou jen mlčky podala vlhkou ruku, pak jsem konečně mohl odejít.

*

ukázka z kapitoly DALŠÍ

*

Rebelka Adélka Kabelka

*