Daniel Pískovský

 

Mí podřízení se po právě ukončené dopolední útvarové poradě začali zvedat od stolu, vtom se ozvalo zaklepání na dveře.

Vešel Petr a za ním… ohó, pánové, ty vole… mladá blondýnka, půvabná tvář, dlouhé vlnité vlasy s namodralým melírem, těsné šaty s odvážným výstřihem obkreslují její vzorové křivky (ok, možná ty boky by mohly být o malinko menší a prsa o malinko větší), lýtka vysoustruhována podle lýtkové učebnice…

Jeden z kolegů se ke mně naklonil a šeptl mi do ucha: „Když už se diví, mají aspoň zavřenou pusu. A vůbec, co blbnou, nám ani moc hezká nepřijde.“ Polkl jsem a na kolegu se nechápavě podíval. Ty musíš bejt bukvice.

„Výborně, stihli jsme vás,“ zaradoval se Petr. „Dobrý den, kolegyně a kolegové, omlouvám se, na okamžik vás ještě zdržím. Dovolte mi, abych vám představil vedoucí nového Útvaru podpory platebních produktů, o jehož vzniku jste již byli informováni…“

Tahle smeč má být tou mrchou, která mi snížila plat…?!?!

 

Po představení slečny Martiny si mě Petr zavolal k sobě do kanceláře.

„Usaď se, příteli můj,“ ukázal na křeslo. „Dáš si koňak?“ otevřel skříňku.

„Tak brzo…? Tak jo.“

Petr nalil důstojné porce. Přiťukli jsme si.

„Co říkáš Martince?“ zeptal se.

„Zaprvý: je to mrcha, kvůli který mám míň love. Zadruhý: nechápu, jak holka pod třicet může dělat vedoucí útvaru! A zatřetí… je to kočka. Kočka! Její tvář je killer…“

„Dyk se tvářila jak puchejř…,“ uchechtl se Petr.

„Jakej puchejř?“ zvolal jsem naoko rozčileně. „Opatrně, chlapečku…!“

„A její předkus ti nevadí?“

„Ty vole, jakej předkus?! Zvol si zbraň a pojď ven!“

Petr se rozesmál. „Dobře, promiň, omlouvám se, omlouvám! Už budu hodný. Rozhodně jsem potěšen, že se ti slečna Martina líbí. Mám totiž pro tebe důležitý úkol.“

Zvědavě jsem na něho pohlédl.

„Rád bych,“ pokračoval, „abys uplatnil své kouzlo a šarm a od Martiny zjistil, kde se tu vzala. Koho opíchala nebo čí to je dcera… Fakt by mě HODNĚ zajímalo, jak to, že mi bez zeptání někoho neznámýho serou do vedoucí funkce.“

„Jak bych to měl udělat…?“

„Netrap mě. Prosím tě, netrap mě!“ zvolal Petr teatrálně. „Zrovna TY se mě na tohle ptáš? Pozvi ji v úterý na večeři,“ luskl prsty.

„S tím už jsem přece skončil…“

„Já nechci, abys ji seřezal nebo po ní matlal nějakej sajrajt. I když to samozřejmě můžeš taky,“ zachechtal se. „Před Hankou tě samozřejmě budu krejt.“

„Ale já nechci Hance zase lhát…“

„Brzo se bude rozhodovat o prémiích.“

„Jenomže…“

„O vysokých prémiích.“

…

Zaklepal jsem na dveře.

„Dále!“ ozvalo se přísně.

Vešel jsem. Útulná místnost, čerstvě vymalovaná, novotou se chlubící polooválný stůl pro osm lidí, nové čalouněné židle, nový koberec, v rohu u okna palma, na zdech na první pohled rozverné obrazy. Za polooválným stolem napříč umístěn další nový stůl, na něm počítač a dvě kvetoucí zástupkyně flóry v květináči. A za počítačem… za počítačem seděla slečna Martina, cosi pročítala na monitoru. Jak mohl ten blb říct, že se tváří jak puchejř?! Je to slunečnice…

„Dobrý den,“ pozdravil jsem. Ucítil jsem, jak se mi zrychlil tep. Kdy se mi to kvůli ženský naposledy stalo…?

„Dobrý den, posaďte se.“ Světle hnědý oči…? Ne, zelenomodrý…? Ne – krásný. „Copak byste potřeboval?“

„Já… jelikož jsme teď oba vedoucími a… kolegové a…“ A úplně jsem zapomněl, jakým neotřelým způsobem jsem ji chtěl navrhnout tykání. „Takže jsme vedoucími a kolegové…“

„Myslím, že to už jste říkal,“ zatvářila se… Jak? Jako na debila, nebo na někoho, kdo je jí sympatický? „Takže…?“

„Takže… jsem vám přišel navrhnout tykání.“ Vskutku neotřelé. Na čele se mi narodily krůpěje potu.

Martina si přehodila nohu přes nohu a vypadalo to, že přemýšlí. Přemýšlí o způsobu, jak mě pošle do řiti, nebo mi chce dát pusu…?

„Tak jo,“ řekla po chvíli suše. Přišla ke mně, povstal jsem.

„Martina,“ podala mi ruku.

„David,“ usmál jsem se a naklonil jsem se k její tváři.

„Co to děláš?“ zaklonila se.

„No, po… pokouším se realizovat políbení na tvář coby… jako… na znamení tykání…,“ vysoukal jsem ze sebe a zrudnul jsem.

„Tak na to zapomeň. Chtěl jsi ještě něco?“

„Ne… Ne. Už půjdu.“ „Tak počkej, ještě nechoď, nedáš si kafe…?“

„To bys asi měl,“ setřela mé touhy.

Zkoprněle jsem odkráčel.

…

Zaklepal jsem na dveře.

Očekávané přísné „Dále!“

Zhluboka jsem se nadechl, vzal jsem za kliku. Očekávané zrychlení tepu. Martina seděla za stolem, studovala nějaký materiál.

„Ahoj!“ pokusil jsem se pozdravit vesele.

„Ahoj,“ podívala se na mě. Podle její tváře jest definován pojem „krása“. Ještěže jsem šťastně ženatý, ještěže jsem tu jen kvůli vysokým odměnám, ještěže jsem silný muž… „Co tě sem přivádí…?“

„Něco… jsem ti přinesl,“ podal jsem jí obálku.

„Tak už ses dozvěděl o mé sbírce obálek. A o tom, že zrovna tahle mi chybí…,“ podívala se na mě tázavě.

Zachechtal jsem se. „Gró věci jest skryto uvnitř. Takový… dárek,“ uculil jsem se.

„Já nesnáším dárky,“ mrskla po mě… jaký pohled? Ironie, nebo mě chce doopravdy udeřit…? Očekávané krůpěje potu na čele.

Otevřela obálku. „Poukázka pro pohlednou Martinu – vedoucí Útvaru podpory platebních produktů, na večeři zdarma (ovšem pouze s vedoucím Útvaru metodiky hotovostních operací Davidem), poukázka je nepřevoditelná na jiné osoby, platnost do konce měsíce.“ Prezent jsem vyráběl včera ve wordu (v práci) asi hodinu a na jeho výslednou podobu jsem pyšný. Snad jsem to s „pohlednou“ Martinou nepřepísk… Šmarjá, já jsem si s ní tak nejistej…!

Martina se pousmála. Úterý je zítra… „Děkuju… Ještě něco…?“

„Ne… To… to je všechno. Jen… netvař se tak smutně,“ mrkl jsem laškovně.

„To protože seš tady,“ setřela mě. Čistý zásah. Rozesmál jsem se.

„Měj hezký den!“

„Díky, ty taky!“

…

Jsem trapnej a vlezlej. Vlezlej a trapnej. Vlezlej, vlezlej, vlezlej, trapnej, trapnej, trapnej! Starej ženatej chlap takhle poníženě dolejzá… Dyk to je donebevolající…!

Zaklepal jsem na dveře.

„Dále!“

Tohle je naposledy, NAPOSLEDY!

Vkročil jsem.

„Ahoj Martino!“ pokus o rozjařený pozdrav.

„Ahoj Davide! Neseš mi další obálku do sbírky?“ usmála se na mě Martina mile. Na světě je hezky. Zasmál jsem se. „Nesu ti oznámení.“

Nechápavě na mě pohlédla.

„Oznamuji ti, že se blíží konec měsíce…“

Trvající nechápavý pohled. Na světě bylo hezky.

Tep, krůpěje.

„No… ta… ta poukázka…,“ koktal jsem a cítil jsem se hrozně, jako kluk načapaný rodiči při leštění klarinetu. „V té obálce do sbírky!“

Martina si mě přejela striktním pohledem. Radši řekni „ne“, stejně by to byl trapas… „Mohla bych ve středu.“

„Aha…,“ řekl jsem zklamaně. „Totiž cože…?“

„Není ti nic? Řekla jsem ,Mohla bych ve středu,“ pozvedla obočí.

„A… nešlo by to v úterý…?“

„Řekla jsem ,Mohla bych ve středu,“ zopakovala neústupně.

„Tak jo, príma,“ kývl jsem s úsměvem. Na světě je krásně!

…

Středa.

Na dnešní večer bych se měl nějak připravit. Příjemných večerů jsem s různými ženami strávil spoustu, ale s takovou…? Vždyť ani kuličku nepoznám, co si myslí. To bude trapas… Na dnešní večer se musím nějak připravit!

 

Nenápadná restaurace nedaleko práce.

Seděl jsem u stolu a byl jsem nervózní. Přijde vůbec? Neudělala si ze mě jen legraci? U ní by mě to snad ani nepřekvapilo… To by se mi Petr tlemil, až by mu vyskákaly oči z jamek. Přibližné posté jsem se zahleděl do nápojového lístku.

„Ahoj!“

Bože na nebesích… Vlasy spletené do copu, náušnice stříbřité kruhy, a ta tvář… Až budu umírat, chci se dívat na tenhle úkaz. „Když už se diví, mají aspoň zavřenou pusu.“ Zavřel jsem pusu. „Ahoj,“ opětoval jsem pozdrav a povstal jsem.

„Odcházíš? Protože jsem tady?“

Zasmál jsem se. „Nikolivěk. Vstávám, jelikož jsem gentleman a ty stojíš!“

„Ty jsi gentleman?“ Ironie nebo… co vlastně…?

„Především jsem strašně drsnej muž!“ napřímil jsem se. „Nicméně pokud se nacházím v přítomnosti dámy, jsem gentleman každým coulem,“ najednou mne napadaly věty, které bych za střízlivého stavu považoval za praštěné a pubertální a zcela jistě bych je neříkal, ale teď jsem střízlivý nebyl; byl jsem opitý jejím půvabem, její zvláštností, její přítomností.

„Aha,“ usmála se a usadila se.

„Hlásí se vám Praha,“ rovněž jsem se usadil.

„Prosím?“ zdvihla obočí a nechápavě zamrkala.

„Kalhoty nosím,“ schoval jsem si obličej do dlaní a začal jsem se smát. Ty vole, co se to se mnou děje? Vždyť ji vůbec neznám, je mi přes čtyřicet… Ne, teď nemám věk a je mi krásně.

Martina se rovněž rozesmála. „Cítíš se dobře?“

„Cítím se báječně!“

„Nevypadáš na to, chlapče,“ smála se dál.

„I přesto se báječně vskutku cítím, děvenko!“

„Neříkej mi ‚děvenko‘!“

„Mně se to líbí!“

„Ale mě ne!“

 „Tak je to jedna – jedna!“

„Není to jedna – jedna,“ vzala ze stolu podtácek a švihla ho po mně. Trefa do prsou. „Au!“ zaúpěl jsem a chytl se za místo zásahu. „Taková bolest! Jsi agresivní!“

Oba jsme se smáli, od smíchu slzy v očích.

„Máte vybráno?“ podívala se na nás mladá servírka se shovívavým úsměvem.

„To máme,“ přikývla Martina, „a opravdu hodně!“

„Raději přijdu za chvíli…“

 

Martině jsem jakožto gentleman každým coulem podržel dveře, vyšli jsme ven. Svítící pouliční lampy, vánek.

„Pěkně jsi mě naštval,“ spustila.

„Děkuju za krásnej večer,“ řekl jsem spokojeně.

„Pěkně jsi mě naštval,“ zopakovala. „Nechtěla jsem, abys za mě platil!“

„Já vím,“ usmál jsem se. „Ale já jsem chtěl,“ vyplázl jsem na ni jazyk. Zatvářila se přísně. Já se dál usmíval. „Příště to zaplatím já, chlapečku!“

„Zvážím to, děve…“

„Děve…?!“

„Děve… kuju za krásnej večer! Zaplatíš to příště v… úterý?“ zeptal jsem se nejistě.

„Tak dobře, co mám s tebou dělat. A abys věděl, seš nevychovanej!“

„Opravdu?“

„Pche! Ty a gentleman!“

„Mohla bys být, prosím, konkrétnější…?“

„Jdeš po boku dámy!“ zvedla bradu.

Chvíli jsem předstíral usilovné přemýšlení. „Ach, jistě!“ plácl jsem se do čela.

Martina se zaklesla do trestuhodně opožděně nabídnutého rámě. „To to trvalo,“ frkla. Rozesmál jsem se a přitiskl ji k sobě. Chvěl jsem se.

 

„Ahoj,“ přivítala mě doma vyčítavým pohledem Hanka, „seš tu nějak pozdě!“

„Dneska jsme se s Peťanem po poradě zdrželi trochu dýl…,“ nasadil jsem omluvný výraz.

„Proč vlastně byla porada dnes a ne včera?“

„Zkoušíš mě? Vždyť už jsem ti to říkal – včera byl Peťan služebně v Bruselu…“

„Doufám, že mi nekecáš,“ zadívala se mi do očí.

Objal jsem ji, políbil jsem ji do vlasů. Dnes to byla výjimka…

…

 

 

ukázka z minipříběhu Smolná

 

 

SEBEVRAŽDA