SEBEVRAŽDA – ukázka z minipříběhu Smolná
„Prosím,“ houkl nervózně do mobilu. Očkem pokukoval po zákaznici, která si zálibně prohlížela kuchyňské linky.
„Dobrý den, tady…“
„Hal… Haló! Asi máte špatný signál… Haló!“
„…jsem učitelka ze školky, kam chodí vaše dcera…“
„Co… co se děje?“
„Nikdo si dnes pro ni nepřišel, vaší manželce se nemůžu dovolat…“
„Ale manželka by dnes měla malou vyzvedávat… Určitě!“
„Mohl byste si pro dceru přijít? Už teď tu s ní jsem dvacet minut přesčas…“
„Jsem v práci… Ještě zkusím manželce zavolat…“
Ani napočtvrté mu hovor nevzala. Prosím, ať se nestalo nic vážnýho… Třeba má jen vypnutý zvuky, třeba se jen někde zapovídala… Zavolal si taxi.
„Tatínku, já se bojím, snad se mamince nic nestalo…“
„Snad ne…“
Klíč do zámku. Bylo odemčeno.
„Lásko!“
„Maminko!“
Ze záchodu se ozvalo zamručení.
Ležela na zemi obtočena kolem záchodové mísy, spala. V ruce svírala prázdnou lahev od vodky. Zvratky, zápach.
„Tatínku, maminka umílá?“ vzlykla dcerka.
„Ne… jen… usnula… Umyj si ruce, převlíkni se a běž do pokojíčku, ano? Já zatím mamince pomůžu…“
„Pšijdeš mi pak, plosím, pšečíst pohádku…?“
„To víš, že ano…“
Spící manželku odtáhl do koupelny, přehnul ji přes okraj vany. Na hlavu proud studené vody. Zakašlala, z pusy pěna.
„Do prdele, cos zase blbnula?!“
„Spát,“ zachroptěla, „děsně se mi chce spát…“
Omyl jí vlasy a obličej od zvratků, odtáhl ji do postele.
Utřel podlahu na záchodě.
„Tatínku, kdy mi pšijdeš pšečíst tu pohádku?“
„Za chviličku,“ otřel si zpocené čelo. „A hned potom vymyslíme něco k večeři, ano?“
„Co to má znamenat…?!“ chvěl se mu hlas. „Slíbilas, že žádný vožrání se už opakovat nebude…!“
„Malá už… spí…?“ Krvavé kruhy pod očima, kyselý dech.
„Jo, dávno…“
„Já… přišla jsem o to.“
„Cože…?“ Do hajzlu… Do hajzlu…!
Dlouhé ticho.
„Jak… Kdy…“ Skelný pohled.
„Dnes dopoledne… Samovolně…“
Nevěděl, co říct. „To… to bude zas dobrý,“ pohladil ji po vlasech.
„Jak to zas může bejt dobrý!“ zakřičela zlostně. Slzy. „Já o to přišla! Neslyšels mě? Seš hluchej?!“
Chytil ji za ruku. „Spolu to nějak zvládneme…“
„Tys to přivolal…!!“
Dlouhé ticho.
„Už nepij…“
„Promiň… Promiň! Prášek a vodu… Bylo to naposledy, slibuju… Buď se mnou a… zvládnu to.“
…
„Prášek a vodu… Bylo to naposledy, slibuju…“ uslyšel během druhého týdne dvakrát, během třetího týdne třikrát, během čtvrtého týdne jednou.
…
Zaparkoval na jednom z posledních volných míst před vchodem do sportovního areálu.
„Národní pohár v dálkovém plavání“
Rychle vystoupil, ze zadního sedadla popadl tašku s věcmi, spěchal dovnitř.
„Už jsem myslel, že ani nedorazíš,“ mávnul na něho jeho oddílový kolega, který se právě rozcvičoval.
„Nějak jsem se nemohl vykopat,“ pokrčil s úsměvem rameny. „Žádná procházka do obchodu pro pití!“ „Slibuji a přísahám!“ „Z bytu nevytáhnout ani patu!“ „Neboj… Už toho nech a běž… A koukej vyhrát! Budeme ti držet palce!“ „Žádný pití…!“
„Cejtíš se dnes na bednu? Já, čéče, vůbec, záda nic moc…“
„Věk nezastavíš,“ zasmál se. „Já nemám moc natrénováno, budu rád, když se neutopím…“
„Kecale!“
Zaregistroval se.
Na obloze pár mraků, bezvětří.
Necelou půl hodinu se rozcvičoval.
V šatně se pak převlékl do plavek, navlékl si koupací čepici, vzal si plavecké brýle.
Vyšel ven, pomalými kroky se blížil na start, zdravil se a hecoval s ostatními závodníky.
„Chlapi, v šatně někomu zvoní mobil!“
„Co se děje? Za chvilku to začne,“ přijal hovor nevrle.
„Je mi… Je mi nějak zle…“
„Jak to? Co se stalo?“
„Jen… Jen šťopičku… Muselo to bejt otrávený…“
„Sereš mě!“ vykřikl. „Takže bylas venku pro chlast! A to ses stačila vožrat za hodinu?!“
„Přijeď, prosím…“
„Mám teď závod, pamatuješ?!“
„Tak… my to zkusíme vydržet…“
„To tam malá brečí…?!“
„Jen… Jen trošičku, vážně…“
Telefon hodil vztekle na lavici, odlítl zadní kryt. Pěstí praštil do plechové skříňky. Chvíli postával na místě, prudce oddychoval.
„Ty vole, co tady děláš? Bude se startovat!“ nakoukl jeho oddílový kolega do šatny.
„Já… musím domů.“
ukázka z minipříběhu Jedničková SEBEVRAŽDA