Daniel Pískovský

Jak jsem skončil s politikou

==============================
 2. místo v literární soutěži „Řehečská slepice 2008″
==============================
 

„V našem městě se vítězem voleb se sedmdesáti osmi procenty získaných hlasů stává strana Úplatkům Dost!“

V zasedací místnosti propukl ohlušující ryk a jásot. Victory! Triunfo! Einen Sieg! Poběda! Já jsem se však díky psychickému vyčerpání jen uvolněně sesul na židli, kapesníkem jsem si otřel orosené čelo a podvědomě se usmíval.

Kdosi ke mně přiskotačil, ukradl mi ruku a začal mi s ní zuřivě třást. „Výborně Jardo, výborně! Můžu tě už oslovovat ‚pane starosto‘?“ Aniž bych stačil cokoli říct, zachechtal se a odběhl pryč. Okamžitě přitancovali další gratulanti, no já je skoro vůbec nevnímal. Vychutnával jsem si sladké vítězství.

 
 

Zaklepání na dveře.

„Volno!“

„Dobrý den. Jmenuji se Svazek a jsem prezidentem místního golfového klubu Odpal! Potřebujeme povolení a nenávratnou dotaci na vykácení lesa a rozšíření golfového hřiště,“ řekl a z igelitové tašky s emblémem Becherovky vyndal svazek bankovek.

„Prosím…?“ zvedl jsem nechápavě obočí.

„Jmenuji se Svazek a…“

„Ano, to jste již říkal, nicméně vám zřejmě nerozumím…“

„Povolení a dotaci.“

„Podejte si oficiální žádost, příslušné komise ji posoudí a…“

Muž beze slova zalovil ve své igelitce a na stůl položil další svazek bankovek.

„Pane Svazek,“ začal se mi chvět hlas, „vemte si svoje… svazky a ven!“

„Ještě?“ zeptal se udiveně a na stůl připlachtil svazek s pořadovým číslem tři.

„ODPALTE!!!“

Když odkráčel, celý jsem se roztřásl. Druhý den ve funkci a hned tohle. Co budu dělat? Neměl bych to oznámit na policii…? Při obědě si to produmu. Na uklidněnou jsem si jazyk polil Martellem.

Při návratu z polední krmi již před mými dveřmi postával jakýsi človíček s kufříkem. Po vstoupení do kanceláře spustil: „Mé jméno jest Josef Obálka a jsem jednatelem firmy Zmizík…“

„Ach ano, máme dojednanou schůzku, že… nedáte si Martell?“

„Děkuji mnohokráte,“ poklonil se úslužně, „jste velice laskav, no snad šťopičku Becherovky, mohu-li žádati…“

„Tu bohužel nemám,“ pokrčil jsem rameny. „Co tedy potřebujete?“

„Naše firma Zmizík, ZMIZÍK,“ zopakoval zesíleným hlasem, „se účastní výběrového řízení na  pravidelný  úklid  veřejného  prostranství  města.“  Z kufříku vyňal napěchovanou obálku a položil ji na stůl. „Děkuji a nashledanou,“ otočil se na podpatku a chystal se odejít.

„Co… co… co…?“ vykoktal jsem.

„Naše firma Zmizík, ZMIZÍK…“

„Ano, to jsem už slyšel, ale…“

„Někdo dal víc?!“ vyjekl překvapeně a na stůl položil druhou nacpanou obálku.

Prudce jsem se napřímil. „Pane Obálka, vemte si své… obálky a ven!“ zařval jsem.

„Pořád málo…?“ Zašátral v kufříku i chystal se vyndat další mravně padlý nástroj k získání přízně.

„ZMIZTE!!!“

Do hlavy decka Martella na uklidnění. Takhle se ze mě za chvíli stane alkoholik. Půjdu na policii; musím, už kvůli svému svědomí a svým voličům. A svým játrům.

„Dobrý den, pane starosto, gratuluju k vašemu zvolení!“ přivítal mě inspektor s napřaženou pravicí. „Můžu vám nabídnout Becherovku?“

„N… ne, děkuji.“ Na věšák jsem si pověsil kabát a usadil se do křesla.

„Co pro vás můžu vykonat?“ zeptal se inspektor a zapalovačem vdechl život připravené cigaretě.

„Jdu nahlásit spáchání trestných činů,“ nechodil jsem kolem horké kaše.

„Jakých…?“

„Těch téměř nejhrůznějších! Pokusy o podplacení veřejného činitele! Hned ráno se na radnici stavoval jakýsi Svazek kvůli dotaci na golfové hřiště a…“

„Tonda?“ usmál se inspektor a vyfoukl oblak dýmu. „No jo, náš Tonda, on se o ten svůj klub stará, moc pracovitej a svědomitej chlap, mám ho rád…“

„Jenže mě chtěl podplatit! A odpoledne mě navštívil Josef Obálka…“

„Pepa? A neříkal něco o tom, že jdem večer hrát mariáš?“

„To neříkal, ale chtěl mě taky podplatit!!“ vykřikl jsem rozčileně.

„Tonda a Pepa…? To není možný, pane starosto, to jste je oba určitě špatně pochopil a…“

Vtom začal inspektorovi vyzvánět mobilní telefon. „Pardon… Všimný, haló… Ano, za to padělání bankovek váš syn opravdu do vězení nepůjde, spis jsem skartoval… Nemáte číslo mýho účtu…? Dyk jsem vám ho mejloval… Omylem smazal…? Tak si pište… 9-8-7-6-5-4-3-2-1… a pospěšte si, manželka potřebuje nový Volvo… Nashle.“ Mobil hodil zpátky na stůl a otočil se na mě. „Kde jsme to přestali?“

„Tohle vám neprojde! JÁ to tak nenechám!“ Vyskočil jsem, popadl kabát a vyběhl ven.

Již se smráklo, kroky mne odvedly domů. Večeře jsem nepojedl, nebyl jsem hladov. Němě jsem ulehl v lože na záda, na čelo připlácl mokrou hadru a zíral jsem do stropu. Manželka nad mým stavem vyjádřila jistou obavu.

 
 

Chuťové pohárky bouřlivě demonstrují za okamžité dodání oplatků, vcházím do útulného krámku. Pohledné slečně za pultem s úsměvem na rtech sděluji, čeho si žádám. „A jaké úplatky chcete? Máme tučné, velké…“ „Ne, ne, ne,“ vrtím nesouhlasně hlavou, „chci oplatky!“ „Ještě máme úplatky peněžité, hmotné…“ Chytám se za hlavu a utíkám pryč. Studio, kamery, světla, diváci. Moderátor rozjařeně huláká: „Kdo vymyslí přesmyčku na slovo ‚úplatek‘?“ „Klape tu, lup také, ke platu!“ zvolám bezděčně. „Vítězem se stává pan starostááááá! Jako hlavní cenu dostává velikánský úplatek!!“

 
 

„NE!“ vyjekl jsem a posadil se. Hrůzou jsem byl celý propocený.

„Děje se něco, miláčku?“ zachraptěla rozespale manželka. Takhle to nemůžu nechat!

Hned ráno jsem rozrazil dveře kanceláře okresního ředitele policie. „Skandál!“ spustil jsem na něho. „Naprosto skandální! U inspektora Všimného jsem byl nahlásit pokusy o podplacení veřejného činitele a on je také zkorumpovaný!!“

„Náš Venca? Ale neříkejte, to jste si to musel mylně vyložit… nedáte si Becherovku?“ Vstal od stolu a přešel k lednici. „Měl bych tady ještě trochu mít,“ mrknul na mě i lednici otevřel. Vypadl jakýsi sáček. Po dopadu na zem se z něho vysypalo několik pětitisícovek. „Tady jste! Co já se vás nahledal!“ zaržál radostně.

 
 

„Zdař Bůh, předsedo,“ pozdravil jsem a vešel dovnitř.

„Zdař, příteli, usaď se i hovoř, co tě souží.“

„Úplatky,“ vydechl jsem zničeně.

„Copak copak, nikdo ti žádné nenabízí…?“ podivil se. „Neboj, to přijde…,“ poplácal mě po rameni.

„Ale ne… právě, že se mě už podplatit pokoušeli! Samozřejmě jsem to byl nahlásit na policii u nás ve městě, pak na okrese a všichni jsou zkorumpovaní, musíme s tím ihned začít něco dělat!“ zvolal jsem se zaťatou pěstí rozhorleně.

Vtom do dveří strčila hlavu předsedova sekretářka. „Tak od toho lobbisty už peníze přišly,“ mrkla na něj a zmizela.

Vytřeštil jsem oči. „Předsedo, vždyť jsme strana Úplatkům Dost!“

„Svět jest tak zařízen, milý příteli… Nemáš chuť na Becherovku?“

„Vždyť jsme na svou čest slibovali našim voličům, že korupci zardousíme, vyplevelíme z našich životů, podávali jsme na to lidem na náměstí ruku a…“

„Ty nechceš větší byt, nové Volvo, chalupu a létat na dovolenou na Seychely…?“

„A co tvoje svědomí?!“

„To myslíš vážně??“ zahleděl se na mě jako na jedince zbaveného svéprávnosti. „Podívej se, Jaroslave, znám výborného psychiatra, domluvím ti s ním sezení, jo?“

„Dám to do novin! Do televize!!“ zakřičel jsem a prásknul dveřma.

 
 

Mobil. „Zdravím, pane starosto, tu Všimný. Mám tady sepsáno něco ohledně té vaší korupce, mohl byste se prosím zastavit a případně spis doplnit?“

Radostí jsem výskl a povyskočil. Nevzdal jsem to a odměna za mou neústupnost na sebe nenechala dlouho čekat. Máte ze mě plný gatě, co? Já vám dám úplatky, vy holomci!

„Pane starosto, mám zde velice závažné obvinění, že jste přijímal úplatky. To je odsouzeníhodný a morálně mělký trestný čin, nad kterým nelze jen tak přimhouřit oči…“

„Prosím…? Já, že jsem vzal úplatek?! Já?!?!“

„Někteří jedinci se neudrží a podlehnou svodům materiálních pokušení… větší byt, nové Volvo, chalupa, dovolená na Seychelách… Značný problém spatřuji v tom, že trestní oznámení na vás podala vaše sekretářka Marcela, což je velmi důvěryhodná osoba…“

„Já žádnou sekretářku nemám!“

„Ale pane starosto, nebuďte tak úzkoprsý… Čili: já budu muset tento spis předat státnímu zástupci – mimochodem fakt výbornej chlap! – a jistě jste si vědom, že to znamená konec vaší velmi nadějně nastartované politické kariéry…“

„Prosím?! Vždyť to je celé nesmysl!“

„…nicméně jedno řešení bych vám přece jen navrhnout mohl: znáte číslo mého účtu?“

„To nemůžete myslet vážně, poblázněný člověče! Nezávislý soud mě od nařečení očistí! Ničím jsem se neprovinil! A pak na vás podám trestní oznámení já! Na vás na všechny!“ Rozklepal jsem se a začal nepříčetně máchat rukama. „Všechny vás dám zavřít, všechny! Bando zkorumpovaná!“

 
 

Ještě před konáním soudu jsem byl vyloučen ze strany. Na základě mého někdejšího požadavku naše strana u svých čelných představitelů uplatňuje presumpci viny.

 
 

Zaklepání obuškem na mříže. „Prostoduchý, máš tady psychouše!“ Můj psychiatr mi rozumí. Slíbil mi, že se stane místopředsedou strany Uplácení – Tu Odpornost Popravíme, Ihned Eliminujeme!, kteroužto spolu založíme, až mě propustí z vězení.

 
 
Další vybrané povídky
 
Řev
Pouta
Pivo brčkem
Výměna stráží
Výchova manželky
WordPress