Nevzdávám to (Můj svět)
Budík popadl zrezivělé hřeby a počal mi jimi nemilosrdně propichovat uši. Posměšně skřehotal: „Ven z postele! Musíš do práce!“ Vymrštěná pěst ho umrtvila.
Na okap bubnoval déšť. Otráveně jsem zívl a protáhl se; vstal jsem, abych vykonal monotónní ranní rituál.
Zažehl jsem rádio. „…nadále tak hodlá vykonávat funkci ministra navzdory jasným důkazům o své korupci. Informace z české politiky vám přináší firma Zmizík – expert na všechny nečistoty!“
„Kdo to má furt poslouchat?!“ zvolal jsem vztekle. Rádio jsem uhasil a s určitou obavou jsem probudil televizi. „…a abychom dosáhli ještě vyšších výnosů, propustili jsme více zaměstnanců a porušili jsme další ekologické normy. Ty trenýrky jsou nové? Ne! Vyprané v mé nové pračce! Vypere i špinavé peníze! Nyní k dostání za zvýhodněnou cenu!“
„Tohle se nedá vydržet!“ křikl jsem a televizi okamžitě uspal.
Vyrazil jsem na zástavku MHD. Černé mraky, ostrý vítr mi spolu se studenými kapkami nemilosrdně leptaly tvář. Obecní tlampač se hlasitě rozhovořil: „Pro velký úspěch reprízujeme rozhovor s generálním ředitelem naší věhlasné místní firmy Mamon. ‚Ano, zisk nám stoupl o téměř sto padesát procent! Zisk je klíčovým faktorem, zisk určí naši další strategii, zisk je alfou a omegou…‘“
Srdce se mi divoce rozbušilo, začal jsem se potit. Zastavil jsem se, oběma rukama jsem si zakryl uši. Zavřel jsem oči a zhluboka dýchal. Po kolikátý už? Takhle to dál nejde, musím se někomu svěřit.
Radovan. Kamarád, známe se téměř 10 let. Poslední dobou se již tolik nevídáme; poté, co byl povýšen na ředitele odboru, nemívá čas.
On dvě deci červeného, já pivo.
„Tak co tě trápí,“ vybídl mě Radovan ke slovu a nervózně se podíval na hodinky.
„Díky, že jsi přišel. Mám pocit, že se zblázním,“ hlesl jsem.
„To je naprosto normální pocit,“ odvětil a jedním lokem zlikvidoval polovinu obsahu své skleničky.
„Mám pocit, jakoby všem šlo jen o prachy, všude samý podvody, já… nevím, co s tím…“
„Co?“ pozvedl Radovan nechápavě obočí a chvatně dopil. Naklonil se ke mně a zašeptal: „Musím běžet. Jsem předsedou výběrový komise, a když vybereme toho správnýho zájemce, budu mít luxusní chatičku,“ mrkl na mě levým okem, „letím dojednat detaily.“ Vstal a rychle odkráčel.
Andrea. Kolegyně z práce, moje tajná láska.
Ona dvě deci bílého, já pivo.
„Tak co tě trápí,“ vybídla mě Andrea ke slovu a nervózně se podívala na hodinky.
„Díky, že jsi přišla. Asi se zhroutím.“
„Proč to?“ podivila se.
„Svět se mi zdá šílenej. Copak to hlavní jsou peníze? Zisky? Nic víc?!“
„Co víc…?“ zakroutila hlavou a na ex zhltla své pitivo. „S tímhle jdi do blázince. Nebo do kostela!“ zachechtala se. „Musím běžet, se ségrou jdeme do Tesca na výprodeje. Tolik slev!“
„Ještě jsem se zapomněl zmínit o tom, že všichni furt někam spěchaj…“
Do kostela…? Já?! Tam jsem byl naposledy… už ani nevím.
„Co tě sem přivádí?“ zeptal se kněz vlídným hlasem.
„Potřebuju se vypovídat, svěřit se…“
„I od toho tu jsem,“ pousmál se laskavě.
„Všude jen peníze, zisky… podvody, spěch…,“ soukal jsem ze sebe roztřeseným hlasem.
„Rozumím ti,“ pokývl kněz hlavou. „Ale již se s tebou rozloučím. Musím běžet na golf.“
„Prosím?“
„Spěchám na golf s jedním významným podnikatelem. Za umístění bigboardu na věži kostela snad nabídne štědrý peníz… Mohl bych přihodit rozhřešení,“ promnul si zamyšleně bradu.
Vřítil jsem se do bytu, práskl za sebou dveřmi, rána se rozletěla chodbou. Slzy. Ze špajzu jsem popadl láhev rumu. Zavřel jsem oči a rychle pil. Tohle přece nemůže bejt pravda! Zhluboka jsem se nadechl a vyběhl na balkon. Obecní tlampač: „Pro velký úspěch reprízujeme rozhovor s generálním ředitelem naší věhlasné místní firmy Mamon. Ano, zisk… zisk… zisk…“ Opřel jsem se o zábradlí a zařval: „Všichni jste se úplně pomátli?! Anděli strážnej, kurva, pomoz!“
Zablýsklo se. Zahřmělo. A pak… Snesl se ke mně muž s velkými křídly. Bílý smoking, bílý cylindr. Vyvalil jsem oči, zastavil se mi dech. „Ty opravdu existuješ…?“
„Samozřejmě,“ pohladil mne sametovým hlasem.
„Já… já… jen peníze, zisky, korupce, spěch, reklamy…,“ celý jsem se chvěl.
„Já vím,“ pronesl soucitně. „A proto ti navrhuji, aby sis dopřál klidnou dovolenou.“ Z náprsní kapsy vylovil leták a podal mi ho. „Pokud si dovolenou objednáš do deseti dnů, zaplatíš zvýhodněnou cenu!“
„Cože?“
„Kdybys opět potřeboval pomoci, neostýchej se a zavolej,“ poplácal mě po rameni.
„Ale já…“
„Došly mi letáky, musím pro nové,“ otočil se a chystal se odletět. Přes celá záda blyštivý nápis ‚Tomi Tour‘.
„Ty taky?!“ vyjekl jsem.
„Všichni,“ odpověděl, zamával křídly a vznesl se. „Všichni!“
„Všichni ne!“ zvolal jsem vzdorovitě. Zdrcený jsem se vrátil do obývacího pokoje. Prášky? Provaz? Pistole? Láhev rumu…
Zatřesení ramenem. Otevřel jsem oči. Výkřik beze slov. Spatřil jsem sám sebe.
„Nevzdávej to.“
„Co… cože?“
„Uvažoval jsi o práškách, provaze, pistoli…“
„Svět se zbláznil, nechci tu žít.“
„Nikdy to nevzdávej.“
„Nikdo mi nerozumí, nikdo mi nedokáže pomoct.“
„Já ti rozumím, já se ti pokusím pomoci.“
„Ty…??? Takže…vlastně… mám si pomoct sám…?“
„Nehledej pomoc u ostatních, ale především u sebe.“
„Jak?“
„Zkus své soužení nějak vyjádřit. Tak, abys byl spokojen, naplněn zejména ty sám. Zaměř se na sebe. Přeji příjemné ráno.“
Budík mne svými hebkými konečky prstů vlídně polaskal po vlasech. Zvesela zapěl: „Vstávej, milý brachu, je nový den, čekají tě nové skutky!“ Usmíval jsem se. To se mi dlouho nestalo…
Nevzdám se. Nevím, jestli ‚nikdy‘, protože ‚nikdy‘ se nikdy říkat nemá. Ale svět si na mě jen tak nepřijde. Jen se nějak vyjádřit… Sochou? Obrazem? Básní…? Zkusím povídky. To bude můj svět. Jen MŮJ.
Na obloze beránci, jemný vánek a dovádivé kapky se mazlily s mou tváří…
Další vybrané povídky Řev Pouta Pivo brčkem Začátek