Pivo brčkem
Pozvánka na VI. tematickou schůzi
Vážené komtesy, vážená hrabata,
dne 24. července Léta Páně MCMLXXXXIII koná se šestá to tematická schůze našeho Společenství. Opět v hrabství v tradiční čas. I tématem budiž renesance, baroko, rokoko. Dostavte se v odpovídajícím úboru, sic budete stiženi trestem ukrutným! V plánu jest bohatý hodokvas, společenské hraní a dušilahodící hudba. Zdobená číše či keramický korbel nutný!
„Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl.“ Jan Werich
Již na samém počátku pořádání tematických schůzí ustanovil Marcin pro nás dva pravidlo dící, že tematický oděv si musíme opatřit bez vydání jediné mince. A nejlépe způsobem, jenž platný právní řád zrovna nectí. Mému svědomí se po plamenné diskusi podařilo pravidlo alespoň doplnit o odstavec, dle kterého musíme takto pořízený oděv po schůzi vrátit.
I tak jsem nervózní. Jako každý rok.
Marcin je, jako každý rok, v klidu; obstarávání šatstva si na rozdíl ode mne užívá.
„Tak co, Křupíno, co říkáš mýmu kníru a čepici?“ zeptá se a čeká obdiv.
„Já bejt ženská, v tom okamžení mé srdce zaplápolá.“
„Takže dem do toho?“
„Hele Marcine… a co když tam fakt nějaký zákazník přijde?“
„V tuhle dobu? Nepřijde, věř mi. Takže jdem do toho?“
„No… tak teda jo… no…“
„Cože?!“
„Jdem do toho, jasná věc! Jsme nejlepší, zvítězíme!!!“ zvolám a zabuším si pěstí do hrudi.
„No proto!“ zachechtá se.
Marcin – on. Když jsem tatínkovi potřetí rozbil fotbalovým míčem okno u garáže, vzal to na sebe. Zasvětil mě do tajemství kuřby cigaret. U své starší kamarádky mi smluvil první pohlavní styk. Před dvěma lety ho na zastávce MHD srazil nový Renault řízený opilcem, od té doby kulhá na levou nohu. Vrazil mi facku, když jsem loni na pokoj dotáhl kokain.
Křupíno – já. Když na základní škole přestali rodiče Marcinovi dávat svačiny, jelikož veškeré peníze investovali do alkoholu, dělil jsem se s ním o svoje. Dva kilometry jsem ho napadrť zpitého vláčel na zádech poté, co se dozvěděl, že jeho první láska mu byla nevěrná. U své nevlastní sestry jsem mu dojednal čtvrtý pohlavní styk. Teď pro oba připravuji taháky.
Marcin a Křupíno – my. Studujeme poslední ročník Právnické fakulty Univerzity Karlovy.
„Dobrý den přeji, vy jste prosím majitel půjčovny pan Prkna?“
Postarší muž přestane vyplňovat jakési lejstro a mezírkou mezi očnicemi a brýlovou obrubou pohlédne na Marcina. Ten stojí opřen rukama o jeho pracovní stůl tak, aby muži co nejvíce zakryl výhled. Tak, abych mohl nepozorovaně proklouznout do místnosti s kostýmama. Srdce mi tluče jako střelený prakem do brňavky.
Muž líně natáhne ruku, aby ztišil či snad dokonce vypnul rádio. Jujky.
„To je dobrý… dobré!“ reaguje okamžitě Marcin. „To je dobré, klidně to nechte být, vždyť hrají pěkně…“ Takže žádní Slayer. Helena Vondráčková.
Tož vzhůru do boje. Bez něj nerodí se hrdinů. Rychlými přískoky se ocitám v cílovém prostoru.
„Ano, jsem,“ zaslechnu pak z kanceláře. „Co mi chcete?“
„Dovolte, abych se představil. Mé jméno jest Jan Čmelák a jsem obchodním zástupcem firmy VIP DVEŘE, která vyrábí špičkové bezpečnostní… dveře.“ Teď mu nutí falešnou vizitku.
Začínám se chvatně přehrabovat v šatech, jež jsou na dlouhé tyči namačkány těsně vedle sebe. Snažím se najít cokoli vhodného, ale zatím objevuji pouze několikero černokněžníků, kašpárků a vážně dobrý jabko.
Krůpěje potu si zvesela křepčí na mých spáncích, dech se mi nedaří uklidnit. A furt stále pořád nemůžu na nic kloudného narazit. Marcin mezitím zkušeně velebí jakési dveře z letáku z poštovní schránky.
Konečně vás mám, mršky!! Dvě roucha, dva opasky…
„Ten Klaus, to je borec, co…?“ Marcin už prodlužuje dobu politikou, za chvíli půjdem.
„No to je lotr, pane!“ vykřikne majitel rozhorleně. „Zlatej komunismus!“
„Přesně… přesně to jsem chtěl říci!“
Ještě paruky a budu připraven.
Ťuky ťuk. Poklepání na rameno. Na moje rameno!! Blesk uhodil, hrom zahřměl. Plíce přestaly dýchat, krev přestala kolovat, játra přestala tvořit albumin. Vyhodí mě ze školy, rodiče zvolají ‚nemáme syna!!‘, budu uvržen v žalář, budu souložit s chlapama…
„Pšššššššššššššššt!“
Pomalu se otáčím. Rotor!!
„Taky sháním nějaký vohozy na schůzi…,“ zašeptá, „šli jsme sem se Statorem, ale když jsme vás tady zahlídli, poslal jsem ho ven… Kde jsou nejlepší kousky?“ Takhle nedozírnou úlevu jsem zažil naposledy před deseti lety, když se nám s Marcinem podařilo utéci příslušníkům veřejné bezpečnosti, kteří nás pronásledovali kvůli opravdu velikému, nelichotivému nápisu charakterizujícímu ředitelku školy. Ona to ale vážně byla píča.
Rotorovi ukazuji sektor s epesní renesancí. „Co jste mu chtěli prodat?“ nedá mi to.
„Pojištění proti vloupání,“ sykne s úsměvem.
„Nevíte, prosím vás, kde je nejbližší pošta? Já se tady bohužel moc nevyznám…,“ zaslechnu Marcina.
„Dělej,“ mávnu na Rotora, „pudem pryč.“
„Chápete?“ zeptá se po naprosto srozumitelném popisu cesty majitel Marcina.
„No víte… kdybyste mi to raději mohl jít ukázat přímo ven, byl bych vám neskonale vděčen…“
Pan Prkna podepsal fiktivní objednávku na dvoje bezpečnostní dveře.
Velká chalupa. Velká zahrada, velký bazén. Velká pergola, velký gril, velká udírna. Strýčkovo oddechové sídlo, které mi pro naše tematické schůze půjčuje. A které mi – až skoná – odkáže. Slíbil to.
Na obloze se popichuje několik mráčků, jinak slunce nemá prostranství ke svitu nijak omezeno. Na popud vánku šelestí listy jabloní a hrušní. Několik vos mlsně poletuje kolem spadaných plodů.
Po boji jsem se oděl do světle modrého hábitu s velmi hlubokými rukávy, přes nějž jsem přehodil tmavě červené roucho lemované šedou obrubou; pas jsem vyšperkoval tmavě hnědým pleteným opaskem. Úložiště mozku jsem si ozdobil bílou kadeřavou parukou končící na ramenech.
Osm hrabat, čtyři komtesy. Kompletní však ještě nejsme. Marcin se pokouší zavést tradici, aby na každou tematickou schůzi byl přizván někdo nám neznámý. Loni skrz inzerát v Annonci zvolil dvě děvy. Pokus skončil fiaskem, neboť obě byly škaredé a ani jejich oděvy zdravotních sester nebyly zdařilé. O soulož s nimi se nikdo ani nepokoušel. No Marcin nenechal se nezdarem odradit a opět podal inzerát. A z několika zájemkyň a zájemců vybral opět dvě zástupkyně rodu ženského. Jedna z nich je původem Australanka; jmenuje se Zelda a už čtvrt roku pobývá v Praze. Druhou novou účastnicí má býti o rok mladší studentka ekonomie Bublinka. Víc nevíme.
Po jednom velice spěšně vypitém pivu vyrážíme našim kostýmovým pannám naproti. Za pár minut by měly přijet autobusem. Marcinovi podaly nějaký ten stručný popis zvnějšku, no troufám si tvrdit, že nás poznají bezpečně.
Dopravní prostředek přijíždí dokonce o dvě minuty dříve, než mu ukládá jízdní řád. S klasickým syčením se otevírají přední dveře. Hlavně, ať nevystoupí to, co loni. Po chvilce se objevují… no tak… dvě holky v úžasných renesančních kompletech a parukách! Lusk! Ještě si cosi říkají s řidičem, se zbytkem cestujících si na rozloučenou mávají, všichni se nahlas smějí. Pak autobus definitivně opouštějí.
První je v obličeji moc hezká; plné rty, zaoblený nos, šedomodré oči. Vzhledem ke kostýmu nelze hodnotit další části postavy, tipuji kulatější tvary. Druhá je ještě hezčí; příjemný úsměv, nos trochu špičatý, připomínající skokanský můstek, oči barvy hnědé. Její figuru odhaduji štíhlejší. Podvědomě polknu.
„Tak co jim říkáš?“ špitne mi do ucha Marcin. „Dobrý, ne?“
Jen blaženě přikývnu.
Rotor se Statorem k nim přistoupí, ukloní se a obdarují je květenou. Závidím jim.
„Achóóóój všichnííí, dýýýýk!“ pozdraví se smíchem plnortěná. Zelda.
„Ahojky, děkuju,“ přidává se Bublinka a její tváře okrášlí mírná červeň.
„Nazdárek holky!“ bere si slovo Marcin. „Jaká byla cesta? A to jste fakt jely takhle v kostýmech?“
„Že váháš,“ mrkne na něj Bublinka. „Nejdřív nás teda řidič nechtěl pustit dovnitř, ale nakonec jsme jely zadarmo,“ zahihňá se.
Představujeme se, při podání ruky zazní jméno a přezdívka i následuje pusa. S Bublinkou jsem měl dotyk rtů bezkonkurenčně nejdelší.
Gentlemansky jí beru tašku, jdu vedle ní.
„Tak kterou?“ šťouchne mě v kuchyni Marcin do žeber. Bublinka se Zeldou si vybalují, ostatní venku zkoušejí petanque nebo jen sedí a popíjejí. My chystáme vepřové steaky na gril.
„Nejradši obě!“ vydechnu zasněně.
„Sice tě naprosto chápu, ale to nejde, že,“ reaguje Marcin, „minimálně proto, že mně se teda taky líběj. A víc asi Bublina, čéče.“
„Mně taktéž!“
„Do řiti…,“ podrbe se Marcin na paruce. „Nedá se nic dělat, brachu, hodíme si korunou.“
Dle zvyku mám pannu, dle zvyku má Marcin orla.
Hrany kovového platidla protínají vzduch. Usilovně hypnotizuju, napětím otvírám pusu. Točící se peníz plachtí kyslíkem, dusíkem, oxidem uhličitým, argonem a jinými plyny dobu snad nekonečnou.
Panna. YEEEEEEEEEEEEEEEEES!! Radostně zatínám ruku v pěst.
„Klucí, kde jste? Pojďte už taky hrát,“ s petanque koulí v ruce vbíhá do místnosti komtesa Ferbuta z Klášterce nad Ohří – bývalá spolužačka z gymnázia.
„Žádný klucí, ale hrabě Frodobert z Lomnice nad Popelkou a hrabě Mumolin z Nového Města nad Metují. Za chvilku to doděláme a jdem,“ odpovídám.
„Prej jste ty kostýmy čórli v půjčovně…?“ vyzvídá.
„Žádný kostýmy jsme nečórli,“ vysvětluju, „pouze zapůjčili, aniž bysme teda něco platili… a já jsem si tam při tom strachy málem začal vobjednávat dubový sako. Což se ovšem dalo čekat, to už je snad skoro normální. Nicméně po schůzi je zcela jistě vrátíme, že.“
„Jste mi mohli říct, brácha dělá u historickýho divadla, kostýmy by bez nutnosti objednání dubovýho saka sehnal i pro vás…“
S krvežíznivým pohledem se otáčím na Marcina. „Tys to věděl?!“
„No… jo, ale to by nebylo vono, že jo…“ Kdybych měl v kapse granát, odjistí se mi.
„Vykostím tě!“ svýma upatlanýma rukama se mu vrhám po krku s touhou uskutečnit svůj slib.
„Ale no tak, hrabata, takto se spory neřeší. Pánové!“
„Dobrá,“ nechávám Marcina nadechnout, „vyzývám tě na souboj! Zvol si zbraň!“
„Bernard!“
I komtesa Ferbuta oficiálně vyhlásila konání souboje, poté nám nabila korbely.
Vypochodujeme ven, kde již netrpělivě čeká obecenstvo včetně mojí Bublinky. Usmáli jsme se na sebe. Rozhodcováním jest pověřen hrabě Rotor z Mladé Boleslavi.
S Marcinem se opíráme zádama o sebe. Čekáme na pokyn. Zaryté soustředění.
„Pochodem v chod! Každý pět kroků!“ zavelí arbitr. „Pozóóóór… teď!“
Otáčíme se ihned čelem k sobě a začínáme hltat pivo. Mače s Marcinem jsou vždycky vyrovnané. Publikum povzbuzuje a haleká. Koutkama úst mi vytékají čůrky moku, do očí se mi vrazily slzy. Go man go! Du courage! Forza! Ty čjort! Vtom se Marcin zakucká a z nosu mu vytryskne proud Bernarda. Diskvalifikace! Uvolněně si dávám ruku v bok a v poklidu dopíjím zbytek své soutěžní dávky. Marcin mezitím na všechny strany prská pěnu.
Hrabě Rotor stočí ruce do trumpety a zahlásí: „Vítězem stává se hrabě Mumolin!“
Přihupkám k Bublince, pokleknu na pravé koleno a hlubokým hlasem se jí vyznávám: „Bojoval jsem pro vás, úchvatná komteso.“
Zasmála se a dala mi pusu.
Oživili a naložili jsme gril. V činnost uvedli jsme též udírnu, kam jsme zavěsili domácí klobásy a uzený sýr. Později kus sýra propadl propálenou punčochou. Proběhl turnaj v petanque, v němž jsem byl bezkonkurenčně nejlepší, a kriketu, v němž jsem bezkonkurenčně nejlepší nebyl.
Začalo se stmívat. Sedl jsem si vedle Bublinky, byl jsem neklidný. Hrabě Stator započal s hraním na kytaru. Chytil jsem Bublinku za ruku. Nebe se ozdobilo hvězdami. S Bublinkou jsme se poprvé políbili. Nazí jsme naskákali do bazénu.
„Můžu ti něco pošeptat?“ zadívá se na mě Bublinka.
„Moment, promyslím to… tak teda jo, můžeš,“ usměju se.
Naklání se ke mně a já cítím, jak moc mi kvůli ní buší srdce, jak moc po ní toužím, jak moc mě přitahuje, jak moc ji chci zase líbat, jak moc ji chci…
„Mám takovej nápad… vylezem z bazénu a půjdem se projít tam dolů a nebudem se vůbec oblíkat…“
Marcin mi roztaženou dlaní připomíná čas setkání; stačím jen rychle přikývnout a už plachtím za svojí Bublinkou.
Za malou kůlnou s nářadím se na sebe okamžitě vrhneme. Vášnivě se líbáme a hladíme svá nahá orosená těla. Bublinka si lehá na záda. Žárlím na každou kapičku vody na její kůži, všechny slížu. Její mladé čerstvé tělo navrhoval ten nejdovednější architekt, zhmotnil mou fantazii.
Noc narušují slastná sténání, na naši opilou rozkoš dohlíží velký měsíc.
Řev budíkův. Za dvě minuty pět hodin ráno.
„Co se děje…?“ zachraptí Bublinka.
„Nic… spi dál, Bubli.“
Nemotorně vstávám z postele, nazouvám si pantofle a scházím po schodech. Na lavici pod hrušní už čeká Marcin. Oběma nám zapaluje.
„Tak co…?“
„Ty vole Marcine, já jsem se asi zamiloval,“ vyfouknu dým.
„Až tak? Dámy a pánové, tramtadadá!“
„Je boží… je to koťátko. Má krásný oči.“
„No tak to já na Zeldě upřednostňuju jinej orgán,“ zkonstatuje Marcin.
„Seš mlamoň,“ zasměju se.
„Doufám, že než frnkne do Francie, že si se mnou ještě nějaký to dostaveníčko dá.“
Obloha se začíná pomalu jasnit.
„Víš, na co se těším? Až budem dělat takový čtyřicátý kostýmy. Jak se tady starý budem klátit třeba jako housenky. To bude kotel!“
„To rozhodně,“ zachechtám se, „ale jaký kostýmy budou za rok? Už máš nějakou ideu…?“
„Jasná věc! Policajti!“ vykřikne.
„Cože?! A jak budem shánět policajtskej mundúr?“
„Nemám tušení, ale už teď jsem na to natěšenej.“
„No tak to já taky…,“ zakoulím očima.
„Ale neboj, Křupíno, to zvládnem. Vždycky sme to zvládli. A kdyby náhodou ne, tak přece budem mít svoji právnickou kancelář, tož se budem vzájemně zastupovat.“
„Takže ty s tou naší kanceláří počítáš?“
„No jistě! Jsme přece kapacity, bude to skvělý!“
Dokouřili jsme a šli si lehnout zpátky k našim kytičkám.
* * * * *
Ty vole, věřil bys, že jsem s Bublinou už čtrnáct let…? Už to není taková luskna. Po Tadeášovi jí popraskalo břicho a ztloustla. Bejvá podrážděná a často ji bolí hlava. Co se dá dělat, že jo…
Už se nekonaj tematický schůze. Teď se jen občas sejdem tady v našem hrabství – už mi patří – a bavíme se o dětech a vzpomínáme, docela děs. Dneska to určitě bude stejný.
A některý lidi už nejezdí vůbec. Třeba Rotor se přestěhoval na Slovensko za svojí děvčicou a je pěkně pod pantoflem.
Říkaj, že prej jsme na kostýmy starý, nechtěj se chovat jak puberťáci. Sere mě to. Ty bys jim zvednul mandle. Taky se vymlouvaj na to, že bez tebe by to stejně nebylo ono. Jenže co…? Kdo moh’ vědět, že Zelda rozváží po světě AIDS… Tenkrát jsme se nestarali. Nestarali jsme se o čas, jestli po sobě něco necháme, že bysme měli bejt opatrný, že se něco může stát. Život jsme pili jako pivo brčkem… a bylo nám sakra fajn.
Hele, ať už seš tam dole nebo tam nahoře, drž mi fleka. Uděláme tam pořádný kostýmy.
„Tak kde seš furt? Pojď už!“
Čekaj na mě. Jdu se bavit o tom, jak malej dostal za recitaci básničky tři mínus. Zatím čus.
——————–
Naposledy potáhnul, zbytek cigarety zabil o popelník. Opatrně složil ‚Pozvánku na VI. tematickou schůzi‘, uložil ji do stolu. Vstal, po schodech sešel dolů, vyšel ven za ostatními.
Další vybrané povídky Řev Pouta Začátek Nevzdávám to (Můj svět)