Pouta
OSMNÁCT HODIN A JEDNA MINUTA NA MÉ HI-FI VĚŽI
Už čtyřicet devět dní a dvě hodiny jest mou přítelkyní Vilma. Vysoká to slečna s dlouhými rovnými vlasy, podmanivýma hnědýma očima a fantastickou postavou. Též s vysokoškolským diplomem (ze stejné školy jako já) a se silně vyvinutým ekologickým cítěním (můj pravý opak). Že ráčkuje a okusuje si nehty mi nevadí vůbec. A ještě jsme spolu nekopulovali, což mi vadí pekelně.
Je pro mne nesnadné ovládat se v její přítomnosti, zvláště, když rozprostře vlasy na polštář a na odiv mým mužským smyslům vydá z pod krátkého trička vykukující obnažený pupík… Proč ještě ne?! Na co čekáme? V důchodu již nebudu mít tolik schopností!
„Co kdyby sem vtrhnul ten tvůj podivnej rozcuchanej spolubydlící?“ Je pravda, že si do oka s mým nejlepším kámošem Leopoldem zrovna nepadli.
„Ale jahůdko moje, v zámku u dveří jest zasunut klíč a když se s ním otočí, dveře se zamknou a pak už je nelze tak snadno otevřít… to vám ve škole přeci museli říct,“ lehce ironicky komentuji její první očekávaný argument.
Usmála se a na chvilku se odmlčela. Nyní přijde na řadu druhý očekávaný argument. „Ještě se tolik neznáme…“ A dál mě provokuje ležérním převalováním se v mé posteli. Vždyť právě při souloži se poznáme líp!
DVACET HODIN A PADESÁT OSM MINUT NA NÁRAMKOVÝCH HODINKÁCH JÁCHYMA
Večerní čas trávím v baru se svým kamarádem Jáchymem. Tenhle bar už toho zažil! Neúspěšný pokus o vyloupení, úspěšný pokus o vyloupení, hořící dredy zoufalého žárlivce, můj hluboký spánek na pánské toaletě, úspěšnou resuscitaci velmi líného barmana, jemuž dal najevo nesouhlas s jeho pracovním nasazením nespokojený zákazník legálně drženým revolverem. Pro jisté, zvláštní kouzlo to tu mám rád.
Jáchym toho za pětadvacet let stihnul též poměrně dosti: zplodil jednoho potomka, po svém boku se chlubí druhou manželkou a u svých nohou třetím psem. A znatelně ztloustnul. I tak ale určitě souloží častěji než jednou – v tento moment – po sto jedna dnech a jedenácti hodinách.
Ve svém rozmanitém životě nabyl Jáchym rozhodně více zkušeností s nositelkami opačného pohlaví než já a proto od něj očekávám plodnou radu.
„Ty vole, vydrž,“ povídá, vyfukuje cigaretový oblak dýmu a dál si zručně pohrává s krabičkou červených Dunhillek; je na ní umístěno varování Ministerstva zdravotnictví pravící, že mě můj lékař či lékárník může pomoci odnaučit kouřit. Proč mě před odnaučením se kouřit ministerstvo varuje?!
„Ty to fakt nemůžeš vydržet? Tak si na něm udělej uzel! Sečkej brachu, určitě se to vyplatí.“ Právě vyřčenou radu jsem věru slyšet nechtěl. Jen nespokojeně zamručím a dopíjím předražené pivo.
„Nebo…,“ zaregistrují mé uši jistou naději, „…nebo si naraž nějakou bokovku. Co na mě čučíš jak půl řitě z lesa? No nějakou slečnu určenou pouze a jen ke smilstvu. Nebudeš aspoň tolik tlačit na Vilmu a oba budete spokojení.“
Dosud jsem měl tři vážné známosti (Vilmu již zahrnuji) a nikdy jsem nevěrný nebyl. Myšlenkami přibližně sto až dvě stě milionkrát, ovšem fyzickým kontaktem nikoli. A jsem na to patřičně hrdý!
„Co to meleš?!“ Pro změnu teď zírá Jáchym. „Hrdej? Já se z tebe vobkreslím. Jsi ještě stále poměrně mladý jinoch, tož si užívej!! O hrdosti veď řeči, až dožiješ šedesáti let a více.“ A u dnes již snaživé obsluhy objednává další dva Jägermeistery.
Ještě třikrát jsme si zahráli dámu (pokaždé jsem skončil druhý a proto budu muset zaplatit všechna bylinná pití) a začalo se mi ukrutně chtít domů. A to i navzdory tomu, že opět budu usínat sám, bez těch dlouhých vlasů, bez hnědých očí, bez toho skvostného těla… Vilma je dnes na schůzi mladých ekologistů; případný protinávrh o nutnosti vykonání pohlavního aktu byl předem odsouzen k jasnému fiasku.
„Domů teda nepůjdeš,“ zahřměl však Jáchym, „víš, co mi dalo práce, než mě má druhá manželka pustila s tebou na tah? Půjdem na dýzu, jo?“
„V našem pokročilém věku si nás popletou s mumiema,“ pokouším se odvrátit jeho útok.
„Půjdem si trsnout na dýzu pro starší a pokročilé, navíc tam hrajou poměrně kvalitní skladby,“ nenechal se odbýt a zažádal o poslední dva Jägermeistery.
DVACET DVA HODIN A DVACET DVA MINUT NA MÝCH NÁRAMKOVÝCH HODINKÁCH
Sedím u stolu, cumlám další předražené pivo, rukou si ledabyle podpírám těžkou hlavu a marně se snažím přijít na jediný rozumný důvod, proč jsem souhlasil se svojí přítomností v této místnosti s podivně se natřásajícími lidmi. Okulahodících dívek poskrovnu, cigaretová mlha hustá jak u rybníčku Brčálník, silná ospalost. A Jáchym u barového pultu opile švitoří se svojí nehezkou spolužačkou ze základní školy. Proč tu jsem? Proč tu jsem? Proč tu jsem? Proč tu js…
„Ahoj chlapíku, věnuješ mi tanec?“ V hutném oparu se přede mnou zjevuje děvče. Na první pohled je…velmi hezké. I na ten druhý, třetí, čtvrtý…
„To tvoje mrkání znamená souhlas?“ zeptá se trochu netrpělivě.
„He… no jasně!“ vykřiknu radostně.
Darja má postavu kypřejší než Vilma, rozhodně je za co chytit. A krátké rezaté vlasy a velmi účinný úsměv… Plácám různé nesmysly, jen aby se usmála, ale po nějaké době už mi jen její úsměv nestačí, chci si k ní přivonět, pohladit ji… Při cajdavých písních se mi to konečně daří, jsem omámený. Kdyby se tak chtěla stát mojí… jak to ten Jáchym říkal…? bokovkou… Na co to vůbec myslíš?! A jak je možný, že tady tancuješ s úplně cizí holkou?! No, když se tak pozoruju, možný je to docela dobře. Pamatuješ na Vilmu?! Onehdy jsi jí s upřímným pohledem tvrdil, že ji miluješ! Vřelý vztah k té trhlé ekoložce sice mám… ona mě však nezná dost na to, aby si se mnou vyměnila genetické informace. A co tvoje svědomí a zásady?! Svědomí je okouzlené a zásady tak opilé…
Sám to zcela nechápu, ale i přes značné množství zkonzumovaných nápojů s obsahem alkoholu jsem vzrušený, musela si toho na svém stehně všimnout. Jak jí mám říct, jestli by mi nechtěla dělat bokovku? Na tomto poli jsem čirý panic, teď by se hodila rada Jáchyma, který však se svojí nehezkou spolužačkou bůhvíkde zmizel.
„Nepůjdeme ještě na chvilku k tobě?“ špitne mi roztouženě uprostřed hlubokého přemýšlení Darja do ucha. Problém jest vyřešen.
DVĚ HODINY A ŠEST MINUT NA NÁRAMKOVÝCH HODINKÁCH DARJI
Jdeme ke mně domů a držíme se za ruce. Nikdo nemluví, jen cítím, že Darje je trochu zima a chvěje se. Opile přemítám o tom, jestli opravdu proniknu do tajů nevěry. Hodil bych si korunovou mincí… ale to by mohlo působit netaktně.
„Hele, co myslíš, že se stane, až se lidi přemnoží?“ zeptá se najednou Darja. Takový dotaz bych nečekal, teď mám na starosti podstatnější věci. I když – jisté spojitosti tu jsou.
„Neboj, lidi se jen tak nepřemnoží. A navíc – v našich řadách jest mnoho inteligentních lidí a ti vymyslí, jak žít třeba na umělých ostrovech nebo pod mořskou hladinou…“
„Ale co potom?“
Zastavil jsem. „Podívej nahoru,“ povídám. Našemu hovoru tiše naslouchá celá obloha. Naskočila mi husí kůže. Miliony hvězdných očí nás sledují a čekají, zda-li seskupení opovrženíhodných hříšníků lidských přijme nového člena.
„Vidíš?“ šeptám. „Místa je tu dost. Klidně se můžeme dál milovati a množiti…“ Líbáme se. Darja roztouženě sténá a já taky, srdce mi ztřeštěně tluče. Ale jak to? Vždyť z Darji – když už – má být moje bokovka a nikoli moje…
DVĚ HODINY A ČTYŘICET JEDNA MINUTA NA MÝCH NÁRAMKOVÝCH HODINKÁCH
Zvolna překonáváme obyčejné schodiště a blížíme se k obyčejnému bytu, ve kterém mám svůj obyčejný pokoj. Ve kterém mám svou obyčejnou postel. Jak mi tohle zdůvodníš? A musím? Měl bys, jinak se mnou nebude k vydržení. Tohle není to samé, jako když sis coby dítě udělal z otcovy nejvzácnější lulky bublifuk. Ještě nikdy jsem nevěrný nebyl! A v životě se má zkusit všechno. Zkoušel jsi někdy, ty geroji, skočit padákem? Letět na rogale? Nebo surfovat? A nemyslím na internetu! Prostě… žiju jenom jednou, chci si teď užít! A japak víš, že žiješ jenom jednou? Psali to v novinách. V novinách taky psali, že na reformě každý vydělá. Jsem jenom člověk! Normální nadrženej chlap! To je vskutku ke chlubení. A co tvá okouzlující přítelkyně Vilma?! A co teď s pohádkovou Darjou? Kterou máš vůbec raději?! No raději mám… obě. Co to žvaníš? Na svět jsem přišel počátkem června, tudíž ve znamení blížence. A víš co jsem vyčetl z moudrých knih? Ryzí blíženec má mít dvě lásky. Budu ryzím blížencem. Už mlčím.
„Jé, co to je za pouta?“ zeptá se Darja, když vejdeme do předsíně, a do rukou bere onen kovový nástroj pověšený na upatlaném zrcadle.
„Pššššt!“ reaguju okamžitě, „ať ne… nevzbudíš mýho spolu… spolubydlícího. Ale neboj, on neznamená žádný problém, ve dveřích od pokoje je totiž klíč!“
Darja se na mě zahledí s výrazem silného nepochopení. „Oceňuji, že dveře mají klíč, ale na to jsem se neptala.“
„Aha… a na co vlastně?“ Už ani nevím, zda-li jsem stále tak natěšen na sexuální akt. Zcela jistě však vím, že díky značnému množství zkonzumovaných lihovin na mě opět s úspěchem zaútočila nesnesitelná ospalost. Oční víčka bych potřeboval alespoň podepřít sirkama či je izolepou pevně přichytit k čelu.
Ta pouta… jsou zde vystavena jako památka. Před mnoha a mnoha týdny si o sobotním dopoledni Leopold pozval do bytu svoji přítelkyni Irmu. Já byl tehdy od svého zaměstnavatele vyslán na značně nudnou konferenci, v jejímž ohnisku zájmu bylo prudce nezajímavé téma, a na které bylo přítomno velmi málo účastníků.
V bodě prvém svého plánu měli společnými silami vyhotovit chutný oběd, během kterého by Leopold představil Irmu svým rodičům a rodičům svých rodičů. Po jejich odchodu měl být uskutečněn bod dva, jehož obsahem bylo provozování kvalitního sexu. Pro realizaci bodu druhého zakoupili ve speciálním obchodě tato vystavená pouta.
Během dopoledne však zjistili, že disponují značným časovým prostorem a proto jednomyslně odsouhlasili směnu bodu jedna za bod dva. Když obnažili svá těla, uzmula Irma ony kovové náramky a připevnila s nima Leopolda za ruku k topení. Leopold roztouženě nahlas vzdychnul. Pak Irma posbírala Leopoldovy svršky, otevřela okno a vyhodila oblečení z otevřeného okna ven. Poté se začala oblékat, během čehož se jala překvapeného Leopolda informovat, že o jeho milence, se kterou jí byl celkem čtyřikrát nevěrný, skutečně ví, protože se jedná o její bývalou kolegyni ze zverimexu.
Na chvíli jsem svůj výklad přerušil. Může se znát Vilma s Darjou?!
„To je dobrá story,“ komentuje s úšklebkem Darja.
„Ono to ještě pokračuje.“ Pak Irma byt s obnaženým, k topení připoutaným Leopoldem navždy opustila. Zoufalý Leopold si asi po hodině velkého snažení přece jen přikopnul svůj mobilní telefon, zavolal mi, vše mi vysvětlil a velmi pokorně mě požádal o pomoc, načež se mu mobil vybil. Když jsem se přestal chechtat, sedl jsem do svého vozu a rychle jel domů. A hleďme, právě míjím dům, ve kterém rodiče Leopolda bydlí… Víte, on se Leopold s Irmou na vás moc těší, nepojedete už? Překvapíme ho!
„To tě za to Leopold ani nezabil?“
„Je pravda, že mě za to přímo nepochválil… nicméně dodnes se smějeme výrazu jeho rodičů, babičky a děda, když ho uviděli…“
Ležíme na mé posteli a náruživě se mazlíme. Přesněji řečeno, náruživě se mazlí Darja se mnou, nutně potřebuju tu izolepu…
DEVĚT HODIN A PADESÁT TŘI MINUTY NA MÉ HI-FI VĚŽI
Probouzí mě zaťukání na pokojové dveře. Velmi líně otvírám svá oční víčka. Další zaťukání. V hlavě mi hučí. Příliš mnoho předražených piv a Jägermeisterů. Zmůžu se jen na nevrlé zavrčení. Vchází Leopold. Ještěže jsem včera nepoužil klíč ve dveřích, jinak bych teď musel se svojí hučící hlavou opatrně vstát a otevřít.
„Hele, je za chvíli deset, tak tě… tak vás budím, jak jsi chtěl. Jdu do práce, opatrujte se a čus.“ Děkuji Bohu, že se mi poštěstilo státi se státním zaměstnancem a nikoli aktivním podnikatelem. V neděli dopoledne do práce… jak nechutná a zvrhlá to představa.
Já jsem chtěl v neděli v deset hodin dopoledne vzbudit…? Samozřejmě že chtěl! Vždyť za dvě hodiny se dostaví Vilma a půjdeme poobědvati do naší oblíbené restaurace. Vilma – moje láska. Správněji – moje jedna z lásek. Jaká byla vlastně tahle noc? Snad si vzpomenu…
Vedle mě se s ospalým mručení protáhne Darja. „Krásné ranko, můj spící chlapíku!“ Budu jí muset lhát. Nemám to vskutku jednoduché.
„Můžu se u tebe osprchnout?“
„No problemo.“ Alespoň mám ještě chvíli času na to, abych vydumal nějaký hodnověrný důvod, proč zde nemůže déle setrvat. Jsem vysokoškolsky vzdělaný člověk s přirozenou inteligencí, zcela jistě mě mé mozkové závity nenechají naholičkách. Ale teď si ještě na těch pár minutek zdřímnu…
DESET HODIN A JEDENÁCT MINUT NA MÉ HI-FI VĚŽI
Probouzí mě zvonek. Velmi líně otvírám svá oční víčka. Další zazvonění. V hlavě mi hučí. Příliš mnoho předražených piv a Jägermeisterů. Zmůžu se jen na nevrlé zavrčení. Další zazvonění. Co si Leopold zapomněl doma tentokráte? Určitě klíče, jinak by si otevřel sám. Další zazvonění. Jsem nucen se svojí hučící hlavou opatrně vstát a jít otevřít.
Aha, Vilma… VILMA?!?! Všechny moje buňky ztuhly, v hlavě mi zapomnělo hučet. „Co… co… co tady děláš?!“
„Taky tě ráda vidím. Vždyť už je po dvanáctý, jdeme přeci na ten oběd. Pustíš mě dál?“
Otevírají se dveře od koupelny.
„Kdo to je?“ zeptá se oblečená Vilma.
„Kdo to je?“ zeptá se nahá Darja.
DESET HODIN A TŘICET DVĚ MINUTY NA MÉ HI-FI VĚŽI, NA MÝCH NÁRAMKOVÝCH HODINKÁCH, NA MÉM MOBILNÍM TELEFONU, NA NÁSTĚNNÝCH HODINÁCH V KUCHYNI, NA MIKROVLNNÉ TROUBĚ, NA VIDEU, NA BUDÍKU LEOPOLDA
Sedím schlíple na židli u okna ve svém obyčejném pokoji. S hadrem plným ledu si chladím levou stranu obličeje. Nikdy bych neřekl, že trhlá ekoložka může mít takovou sílu a švih v pravé paži. V hučící hlavě si opakuju číslice. Visící špageta a bříško je desítka, visící špageta a zkroucený had je dvanáctka. Leopolda to na základní škole naučili stejně jako mě, proč ne Vilmu? Mobil. Leopold.
„Nevíš prosím tě, kolik je hodin?“ ptá se mě se smíchem.
„Co…? No… půl jedenáctý pryč… proč?“
Opět se ozval upřímný smích. „Tys na to ještě nepřišel?“
„Nevím, jestli jsem na to ještě nepřišel, protože netuším, o čem mluvíš,“ odseknu zlostně.
Myslel jsem si, že můj noční návrat s Darjou Leopolda nevzbudil. Myslel jsem si to špatně. Dle hlasů rozpoznal, že v mém obětí se nenalézá ekologická Vilma. A zaslechl, jak živě vyprávím příběh o poutech. Na mysli mu vytanul hřejivý nápad. Než opět ulehnul, nastavil si svůj budík na pátou hodinou ranní. V pět hodin ráno vstal a opatrně zkusil otevřít dveře do mého pokoje, ve kterém jsme s Darjou v hlubokém to spánku spokojeně funěli. Měl štěstí – klíč v zámku jsem nepoužil. I posunul zde (a posléze i v celém bytě) všechny ukazatele času o plné dvě hodiny zpět.
Než se mi úplně vybil mobil, stačil se mě Leopold ještě zeptat: „Co kdybych koupil nějaké menší hodiny? Že bychom je pověsili na naše zrcadlo, hned vedle pout…“
Sedím schlíple na židli u okna ve svém obyčejném pokoji. S hadrem plným ledu si chladím levou stranu obličeje. Jako ryzí blíženec to nebudu mít jednoduché.
Další vybrané povídky Řev Pivo brčkem Začátek Nevzdávám to (Můj svět)