Výchova manželky
„Moc mě to mrzí, kocourku, ale já dnes přijet nemůžu. Po prezentaci máme pekelně důležitou večeři s obchodním partnerem a navíc zejtra dopolko máme pekelně důležitej seminář, kterej přesunuli z dnešního rána. Dorazím po o kolem druhý. Slibuju, že ti pak všechno vynahradím, ju? Nezlobíš se, manžílku můj milovanej…?“
„Ne…,“ odpovím mrzutě, „…už jsem zvyklej,“ dodám jízlivě.
„Tak pa, musím letět. Všechno nejlepší ke čtyřicátinám a miluju tě!“
„Dík… Já tebe taky… PA!“ Zlostným zmáčknutím tlačítka s přeškrtnutým sluchátkem ukončuju hovor.
Další svoje narozeniny budu bez ní. A to jsem dokonce uvařil čínu z kuřecích nudliček s nivou. Proč jsem se s tím vlastně kuchtil? Proč jsem se já idiot zas těšil?
Štve mě s tím. Dalo by se i říct, že mě s tím sere. Moc. Hodně moc. Šíleně hodně moc.
Při mých loňských narozeninách byla na pekelně důležitém firemním teambuldingu ve Vysokých Tatrách a myslela si, že budu blahem celý bez sebe, když dva dny po dni Dé přijede o jeden vlak dřív. Při mých předloňských narozeninách byla na pekelně důležité konferenci v Berlíně a myslela si, že budu blahem celý bez sebe, když pět dní po dni Dé přijede o jeden vlak dřív. Při mých předpředloňských narozeninách vedla pekelně důležitý seminář v Paříži a myslela si, že budu blahem celý bez sebe, když tři dny po dni Dé přiletí o jedno letadlo dřív. A na naše letošní výročí musela na pekelně důležitý firemní mítink a myslela si, že budu blahem celý bez sebe, když nebude čekat na první ranní autobus, ale přijede v pět hodin ráno taxíkem. Navíc byla zpitá a dvakrát pozvracela náš nový tepich.
Při mých loňských narozeninách jsem byl sám doma. Při mých předloňských narozeninách jsem byl s protivným kolegou z kanceláře v hospodě. Při mých předpředloňských narozeninách jsem byl sám doma. Naše letošní výročí jsem trávil s nudným sousedem v hospodě a druhý den čištěním tepichu.
Chtěl jsem slavit s ní.
Otevřel jsem přichystanou láhev Brolo di Campofiorin ročník 2001, nalil si plnou sklenku a usadil se do svého oblíbeného ušáku. Zas se budu v samotě opíjet…? Zadíval jsem se z okna. Slunce se chystá složit hlavu za daleký mrak. Až ji složí, budou v televizi zprávy, potom německej seriál a potom americkej film, u kterýho budu tlouct špačky a nakonec stejně usnu. Vskutku slavnostní večer. Ironicky jsem se pousmál a pokýval hlavou. Najednou jsem ucítil, jak mi přes prsty putují čůrky vína. Pohár přetekl…? Strašně šíleně hodně moc.
Olíznul jsem si prsty a natáhnul se pro svůj mobil, který si hověl na konferenčním stolku. „Ahoj Jani, jak se máš?“
Jana – moje spolužačka ze základní a střední školy. Známe se neuvěřitelně neuvěřitelných třicet tři let. Jsme si navzájem vrbou. Prožívali jsme spolu naše první lásky, maturitu, první sex, svatby, její dítě, mojí krizi středního věku, její nedávný, poměrně napínavý rozvod s žárlivým manželem… vlastně všechno. Manželka po určitém vnitřním zápolení Janu nakonec akceptovala jako nedílnou součást mého života. I staly se z nich relativně dobré přítelkyně.
Jana je velmi atraktivní. Přijde mi trochu zvláštní, že jsme spolu nikdy nespali.
Zvonek. Oděn pouze v pyžamo se došinu ke dveřím.
„Ahoj, kocourku, překvapení!“ skočí mi kolem krku manželka a na tvář mi lípne pusu.
„A…ahoj, co… co tady děláš…?!“
„Chytla jsem dřívější vlak! Neříkej, žes mě už stejně nečekal,“ kousne mě do ušního lalůčku.
„A ko…kolik je hodin?!?!“
„Kocoure, děje se něco…?“ z ložnice se vypotácí Jana. Na sobě má manželčino tílko s Floydama, skrz které jest možno spatřit obrys jejích velkých bradavek, a své bílé kalhotky v provedení věru střídmém. Jinak na sobě nemá vůbec nic.
„Co… co to má znamenat…?“ otočí se na mě manželka a vytřeští oči. „Ty s ní…?“ zeptá se roztřeseným hlasem a do očí jí vyhrknou slzy. Struna se napíná.
„Já… já… no…“
„Ne!“ vykřikne zoufale, „to ne!!“ Dvakrát vztekle kopne do botníku, pak se o něj opře a sklopí hlavu. Jednou rukou si zakrývá obličej a začíná nahlas plakat.
„Hele, Iren, pojď si sednout…,“ pokouším se ji chytnout za ruku. Je bezvládná. Nechává se odvléci do obývacího pokoje, skládá se na sedačku.
„A ty se běž proboha oblíknout!“ houknu na zkoprnělou Janu. „A hlavně si nezapomeň sundat tohle tílko…“
Vzlykot krájí dusno. Struna se napíná.
Již oblečená Jana se usadí do mého oblíbeného ušáku.
„Vypadni! Vypadni!“ zakřičí na ni manželka. „Já věděla, že mezi váma něco je, já to věděla…! Do hajzlu!!“
„Promiň…,“ reaguje Jana, „ale Honzina byl sám… a…“ Přehodí si nohu přes nohu, mezi rty si líně vloží lehkou elemku a zapálí si.
„Cítil jsem se hrozně opuštěnej a… měl jsem ty narozeniny… ty seš pořád pryč…,“ tichým hlasem se opatrně pokouším nastínit prapříčinu vyvstalé situace.
„Takže za všechno můžu já, no to je nádhera,“ uchichtne se manželka a otírá si slzy z tváří a očí. „Dej mi taky cígo!“ štěkne na Janu.
„Tak co budem dělat?“ obrátí se na mě po vyfouknutí oblaku dýmu. ‚Švédská trojka‘? Co mě to napadá?! Je pozoruhodné, jaké ideje mohou za extrémních okolností zabloudit do mysli průměrného muže.
„Tak co? Teď mlčíš, geroji…,“ vytrhuje mě z psychoanalýzy.
„Víš, Iren,“ beru jí ruku do dlaní, „já byl opravdu sám a…“
„A to tě nezajímá, že já takhle kmitám kvůli nám? Abysme… abysme se měli dobře, abysme měli… měli dost peněz a tak…,“ zajíká se.
„Samozřejmě, že mě to zajímá…,“ klopím zrak, „jenomže… ty seš pořád někde pryč. Sice kmitáš kvůli nám, ale na mě čas skoro vůbec nemáš… nejen při narozeninách nebo výročí…“
„Nebylo by lepší, kdyby ona odešla?“ pohodí hlavou směrem k Janě.
„Byl bych radši, kdyby tady zůstala.“
„No samozřejmě, jak jinak,“ zuřivě oklepe popel do popelníku, „hodláte mi oznámit zasnoubení?!“
„No… to ne… ale chci ti říct, že jestli na moje příští narozeniny budeš zas někde v trapu, tak to udělám znova,“ sděluju s kamenným výrazem.
„COŽE?!“ vyjekne, „to mi jen tak tady před ní oznamuješ, že mi hodláš dál zahejbat?!“ Struna se napíná.
„Já ti především oznamuju, že příští narozeniny nehodlám trávit o samotě a jestli budeš opět a znova a zas v čudu, tak já…“
„To ti vůbec nedochází, jak mě ponižuješ…? A že bych se s tebou vážně mohla nechat hned rozvýst?!“ rozčilením se jí chvěje brada. Struna je napnutá.
„K tomu ale nemáš žádnej důvod,“ opáčím s úsměvem.
„Co…?“
Levým okem mrkám na Janu. Ta s úlevou vydechne: „Konečně.“
„Co… ?“ koukne na ni manželka zmateně.
„Konečně na mě mrknul!“
„Co…?“
„No… víš, koťátko… my jsme… teda vlastně mě napadlo… prostě… Jana přišla teprve před chvílí a… sehráli jsme to na tebe,“ usměju se a rukama si kryju obličej před očekávaným atakem.
„Co…? Jak…? No počkej… a to vám mám jako věřit…?“ snaží se vypadat nedobytně, no registruji, jak jí začínají radostí cukat koutky.
„Iruno,“ vmísí se do hovoru Jana, „copak neznáš můj vkus? Copak bych vlezla do peřin s takovým břicháčem…?“ zahihňá se. Jakej ‚břicháč‘?!
„ A copak ti tvůj břicháč někdy lhal…?“ vypnu hruď a zašklebím se.
„Ty jeden…!“ vykřikne manželka a sápe se mi po krku. „Za tohle tě zardousím!“ Z jejího hlasu je možné vyčíst vlnku zlosti, no hlavně oceán úlevy.
Jana vstala a odešla, ani jsem si toho nevšimnul.
Najednou mě přestane tahat za vlasy, obejme mě a zblízka se mi zadívá do očí. „Promiň, kocourku. Moc se omlouvám, že jsem zas nebyla s tebou… vytrestals’ mě teda parádně, to musím uznat. Přísahám, že příští narozky s tebou určo oslavím, ju?“
„Ju,“ zašeptám a pak… pak jsme se milovali.
A šli jsme na báječný oběd do báječné restaurace. A procházeli jsme se voňavým parkem. A drželi jsme se za ruce. A seděli jsme na lavičce pod rozkvetlým stromem. A sluníčko nás šimralo pod nosem. A v křoví rozjařeně švitořili kosi. A na azurovém nebi se tu a tam popichovaly mráčky. A pak jsme šli do kina na romantickou komedii. A vlahým večerem jsme se vrátili domů. Usmívali jsme se. Výchova manželky snad dopadla úspěšně.
Čistí si chrup, čekám na ni ve svém oblíbeném ušáku; v lože ulehneme spolu.
Na konferenčním stolku si hoví můj mobil. Ještě vyťukám esemesku. – DIKY, JANI. P.S.: JAKEJ ‚BRICHAC‘?! 
TO V PLANU NEBYLO! DOSTANES ZA NEJ NA ZADEK -
Jana – moje spolužačka ze základní a střední školy. Známe se neuvěřitelně neuvěřitelných třicet tři let. Jsme si navzájem vrbou. Prožívali jsme spolu naše první lásky, maturitu, první sex, svatby, její dítě, mojí krizi středního věku, její nedávný, poměrně napínavý rozvod s žárlivým manželem… vlastně všechno. Manželka po určitém vnitřním zápolení Janu nakonec akceptovala jako nedílnou součást mého života. I staly se z nich relativně dobré přítelkyně.
Jana je velmi atraktivní. Přijde mi trochu zvláštní, že poprvé jsme spolu spali teprve minulou noc…
Další vybrané povídky Řev Pouta Pivo brčkem Výměna stráží Nenávrat