Výměna stráží
„Na ten úchvatný západ slunce se nemůžu vynadívat!“
„Ten pohled mi bude chybět… a šelest vln… Už musíme jít, čeká nás dlouhá cesta.“
„Já vím… Tož ahoj, moře, a snad někdy brzo nashle!“
„Nezapomněl sis ty mušle?“
„Mám je v batohu. V obývacím pokoji si je vyskládám na krb… A ty ten mořský písek?“
„Ve skleničce na zadním skle.“
„Tak půjdeme?“
„Půjdeme!“
Bůh se Smyslem života došli ke svým vozům, nasedli a rozjeli se k domovům.
Když Bůh dorazil ke svému sídlu, začínalo pozvolna svítat.
Do zámku vsunoval klíč co nejopatrněji, nechtěl vzbudit Desatero přikázání. Sice se již na něj velmi těšil, neb se dlouho neviděli, avšak uvědomoval si, že přerušením spánku by u něho mohl vyvolat především nedobrou náladu až mrzutost.
Zámek však odmítl klíč pozřít. Bůh to zkusil ještě třikrát, no výsledek stále stejný. Zamyšleně si promnul vous, pak opatrně vzal za kliku. Odemčeno. U všech čertů, co se to tu děje…?
Vkročil do předsíně i ucítil kouř. Vyplašeně popoběhl do obývacího pokoje, v kterémžto se nacházel krb. Vyvalil oči, otevřel pusu a zůstal stát jako opařený. Na místě před krbem, kde stával jeho vladařský trůn, si v houpacím křesle lebedila neznámá plastová bedna s velkým čtvercovým sklem uprostřed; v pravé ruce držela zapálený doutník, právě náruživě vyfukovala oblak dýmu.
„Kdo jsi?!“ vyjekl Bůh.
„Kdo jsi ty?“ otočila se na něj bedna.
„Já jsem Bůh a tohle je moje sídlo!!“
„Tohle bylo tvoje sídlo. Nyní tu panuji já se svými přáteli,“ odvětila bedna nenuceně.
„Co to má znamenat?!“ dopálil se Bůh tak, až se mu roztřásl hlas.
„Já jsem Televize,“ počala bedna s osvětlováním situace, „a během tvé dovolené mě sem spolu s mými přáteli nastěhovali sami lidé. Stačilo se zaměřit na jejich základní pudy,“ mrkla vítězoslavně. „Výměna stráží!“
„Hanebným způsobem jste zneužili mé nepřítomnosti!“
„Nikdo tě do tvé dovolené nenutil…“
„Jak… jak jste to tedy dokázali? A jak panujete…?“
„Než bys řekl ‚anténa‘, podmanili jsme si lidi skrz vysílání pečlivě vybraných pořadů. A musím přiznat, že ovládat ty lidské ovečky je příjemný pocit,“ šibalsky se Televize usmála.
„Co je to za hloupost?“ Bůh neporozuměl, „jaké pořady?“
Televize se natáhla pro zvoneček ve tvaru dálkového ovladače, jenž měla položen na stolku u křesla, a zazvonila. Za okamžik z vedlejší místnosti napochodovalo osm elektronek, jedna z nich měla na hlavě posazen kolumbijský klobouk. „Milé pořady, představte se,“ pokynula jim Televize.
První z elektronek se mírně uklonila a pravila: „Já jsem krimiseriál USA. Dnes půjde o to, že starší muž byl ve svém domě nalezen mrtev, byl otráven plynem na hubení píďalek. Nejdřív vše vypadá jako nehoda, ale brzy se ukáže, že jde o vraždu…,“ zatvářila se tajemně.
„Původní český seriál!“ přihlásila se druhá elektronka. „Eva je těhotná a Vašek ví, že ne s ním. Michal nabízí po společné dovolené Janě i společný život. Honza se chce kvůli Pavle rozvést!“
„To já, prosím,“ rozpovídala se nedočkavě další elektronka, „já jsem reality show. Sex se zvířetem, divoká pitka a zvracení v přímém přenosu. Život bez přetvářky!“
Bůh jen nechápavě civěl, ústa měl podvědomě dokořán otevřená.
„Já jsem zase zábavná soutěž, tentokrát o pět miliónů korun!“ vykřikla další elektronka. „Souložil jste někdy pod vlivem drog s milenkou svého syna v autě své manželky? Odpovězte pravdivě a postupujete do dalšího kola!“
„To já,“ vzala si slovo pátá elektronka, „já jsem serióznější. Já jsem denní zpravodajství. Vražda, krádež, přepadení, autohavárie a dvě roztomilá mláďátka pandy velké.“
Bůh si promnul oči doufaje, že výjev zmizí.
„Magazín o celebritách,“ uvedla se další elektronka. „Karel Gott si včera navečer pětkrát kýchnul. Má snad mistr rýmu?!“ zvolala.
„A já, já jsem reklama. Ač plíny mokré, jsou suché. Tento týden za zvýhodněnou cenu!“
„A já,“ promluvila poslední elektronka s kloboukem, „já jsem jihoamerická telenovela. Ještě dříve, než se Mauricio de la Vega, pohledný ženatý mladý muž z vyšší společnosti, a sedmnáctiletá služebná Juana navzájem poznali a pocítili k sobě sympatie, si s nimi osud nepěkně zahrál. Spojil jejich životy jednou provždy. Aniž by o tom věděli, čekají spolu dítě.“
„To… to přece není možné,“ koktal konsternovaný Bůh, „opravdu tohle lidé chtějí?“
„Samozřejmě!“ triumfálně vztyčila Televize palec.
„A tímhle tedy,“ ukázal Bůh na elektronky, „tímhle je ovládáte? Co nějaké hodnoty…?“
„Hodnoty?!“ rozchechtala se Televize. „Tady jde přeci o něco dočista jiného!“ Luskla prsty a do místnosti se vkutálel koláč.
„O jídlo???“
„Já nejsem k snědku,“ zachichotal se nový člen rozpravy, „já jsem Koláč sledovanosti. A o mě, respektive o zisk, jde především!“
„Kde je vlastně mé Desatero přikázání?“ vzpomněl si Bůh. „Jak toto mohlo dopustit…?!“
„Záhy poté, co jsme začali vysílat, už o něj nikdo nestál. Rozloučili jsme se s ním,“ pokrčila Televize rameny.
„Takhle to nemůžu nechat,“ chvěl se Bůh po celém těle, „musím se dostat do toho vašeho vysílání…“
„To nepůjde,“ odmítl Koláč sledovanosti, „to bych vykázal velmi špatné výsledky, zisky z reklamy by byly prachbídné, šéf by děsně zuřil.“
„Kdo je váš šéf?“
„Já,“ ozval se za zády Boha drsný hlas. Bůh se otočil i spatřil urostlého muže s kýblem saponátu a mycí houbou. „Brainwashing jméno mé. Myslím, že vše potřebné již víš. Nyní opusť naše sídlo.“
„Ale já…“
„Odejdi! Nemáme čas s tebou nadále diskutovat, budeme chystat ranní vysílání.“
„Hurááá!“ vykřikly nadšeně elektronky, jihoamerická telenovela vyhodila radostí svůj klobouk až ke stropu.
Bůh rezignovaně sklopil hlavu a vyšel ven. Pomalými kroky se šinul ranní ulicí, občas lidem bezděčně pohlédl do oken. I v každém uviděl mihotání televizní obrazovky. Pokaždé si jen bezmocně povzdechl.
Za neustálého přemítání o lidech, o Televizi a o jejích společnících se došoural až do svého oblíbeného nonstop podniku. Když vešel dovnitř, uzřel Smysl života schlíple sedícího na baru.
„Co tady v tuhle hodinu děláš?“ podivil se Bůh.
Smysl života k Bohu okamžitě přiběhl a začal chrlit: „Tomu nebudeš věřit, co se mi stalo! Přijedu domů a tam úplně cizí chlápek! Jak já se lekl! On prý, že lidi ho jmenovali mým nástupcem, nějaký Konzum či co, neznáš ho…? A pak mě normálně vyhodil…“
„Tak to jsme na tom stejně,“ zkonstatoval Bůh smutně.
„Jak to?“
Bůh odvyprávěl. „Asi jsme na tu dovolenou vážně ještě neměli jezdit,“ zahořekoval vyčítavě na závěr.
„Museli jsme si už konečně odpočinout a lidé se zdáli být rozumní a… jsou svobodní…“
„Svobodní už rozhodně nejsou.“
„Co budeme dělat?“
„Nevím. Dáme si pivo a… a uvidíme.“
Dali si pivo a přemýšleli. A seděli a přemýšleli. A přemýšleli.
A sedí a přemýšlí. Třeba na něco přijdou.
Další vybrané povídky Řev Pouta Pivo brčkem Výchova manželky Nenávrat